Tak jsem se, konečně, podíval taky na Olafovy Týnišťské šlápoty. Letos byly celé v Orlických horách bez výletů na Kralický sněžník a do Polska jako v předchozích ročnících. Trasa nás s okolím Deštného v O.h. seznámila opravdu důkladně a tak jsem za pár hodin proběhl snad všechny cesty po kterých jsme na svatební cestě chodily celý týden :-) Ale to až po 45 km, které jsme museli uběhnout, aby jsme se do Deštného dostali.
Start byl za soumraku v Žamberském pivovaru
Kanec. Kupodivu čelo závodu vyrazilo celkem pohodovým tempem kolem 6 min/km, takže tradiční přepálený začátek se nekonal :-) I tak jsme na čele byly chvíli po startu jen tři a někde za první kontrolou kolem 6 km už jsem běžel jen s Láďou Erbertem. Aspoň jsem byl klidnější, že nebudu bloudit. Toho jsem se ale vůbec nemusel obávat, protože trať byla značená skvěle a do podrobného itineráře, který jsme na startu vyfasovali, jsem nahlížel jen pro ujištění a abych věděl po které značce na nejbližších kilometrech koukat.
V Rokytnici zrovna byla v plném proudu místní pouť, tak jsme se chvíli motali ulicí a náměstím plnou lidí. Značku jsme v tom davu naštěstí neztratili a vyběhli ven z města správnou cestou.
Na 20km byla kontrola na rozhledně na Annenském vrchu, tam se ukládal ke spánku nějaký kluk. Napřed jsem myslel, že je to živá kontrola. Chudák, chtěl si užít trochu klidu a romantiky pod letní oblohou plnou hvězd. Když jsme mu řekli, že se za námi se valí víc jak stovka lidí a v nejbližších 3-4 hodinách to tu bude jak
na Václavským Václaváku, kde je jak známo moc člověků, tak se začal balit a hledat si klidnější místo na spaní. My jsme pokračovali dál přes Říčky v O.h. na Zakletý. První trochu náročněší stoupání sjezdovkou nahoru, kde už na nás na nájezdové rampě blikal čelovkou Olaf. Vypadal, že zrovna přijel a málem nás nestihl.
Za Zakletým, někde kolem 30km jsem trošku přidal a rázem jsem to táhl na čele sám. Cesta mi příjemně utíkala, běželo se po hřebeni kolem Kunštátské kaple, pěknýma pěšinkama. Asi jsem se nějak moc kochal, protože jsem se málem přerazil o nějaký kořen (naštěstí nebyl bludný ten kořen), a narazil si palec na pravé ruce. Chvíli jsem měl problém i udržet flašku v ruce, ale po pár km bolest přešla. Pak už to bylo jen přes Zdobnici do Luisina údolí, tak si říkám, že se asi poběží z kopce, když je to do údolí. Ale kdepak do tohohle údolí se běží do kopce. A z údolí to bylo z kopce do Deštného. Čipová kontrola v hotelu Orlice, nabízeli mi polívku, ale je mi horko, potím se jak vůl, tak odmítám. Jen se na záchodech trochu opláchnu, doplním vodu do flašky a běžím dál, směr Šerlich. Ani to moc nebolelo a jsem nahoře. Od Masarykovy chaty musíme seběhnout kousek do Polska pro kontrolu a stejnou cestou zpět. U chaty se potkávám s Láďou, navedu ho na vracečku a pokračuju přes Bukačku na Sedloňovský Černý kříž, kde je další vracečka k Hájovně. Tentokrát trochu delší, si říkám cestou dolů, ale pak to nahoru uběhne ani nevím jak. Cestou nahoru zas potkám Láďu, ztrátu odhaduju na 20 min. Potom byl dlouhý seběh po asfaltu zpět do Deštného.
Teď už jsem si polívku dal. Na terase jsem se přeslíkl do suchého trika, snědl polívku pozdravil pár lidí co teprve přicházeli do Deštného poprvé. Dlouho jsem nevysedával, aby mě Láda nedohnal (ještě by ho to namotivovalo) a vyrazil zpět do kopce do Luisina údolí (co je to za divné údolí, když se do něj jde vždycky do kopce :-) a odtud do ještě většího kopce na Velkou Deštnou. Jenom na otočku, aby se neřeklo, že jsme vynechali nevyšší vrchol Orlických hor. Cestou potkávám studánku, tak než dorazím nahoru vypiju vodu a cestou zpět si napustím z pramene. Kousek na Luisiným údolím opět potkávám Láďu a než odbočím z hlavní cesty ke Sv. Matoušovi, potkám ještě Micala Peitze na třetím místě a to bylo naposled co jsem viděl své stíhače. Teď zbývá ještě potřetí seběhnout po sjezdovce do Deštného a na protější kopec vyběhnout na Supovu vyhlídku. Pan Sup bude asi nějakej V.I.P., má tady fotku s Chuckem Norrisem :-). No a konečně můžeme nadobro opustit Deštné a Orlické hory a vydat se do nížin směr Týniště. Nějaké kopečky ještě budou, ale budou se pomalu ztrácet až se změní v placku.
Ale napřed od Supa po modré směr Antoniino údolí, těsně před tím potkávám v lese v autě Egona jak hledá Olafa a za chvilku dobíhám na příjemnou občerstvovačku na rozcestí Mýto. Dávám chleba se sýrem a půl lahváče a šupem dolů (tak je to správně) do údolí, tady cestou u nějaké samoty trochu tápu kudy tudy po žluté, ale nakonec to trefuju správně skrz dvorek. Na silnici jsem vytřepal bordel z bot a přezul se do suchých ponožek. Kousek z kopce po silnici a pak šup zas houštím do kopce na místní vrchol Planer a hned zas zpět do údolí abysme vyběhli na stejnou silnici asi o kilometr dál pod zříceninou hradu Klečkov, ty jak známo bývají na kopci, takže zase vzhůru. Ještě že tu byly šipky na každém druhém stromě, jinak bych ten hrad asi ani nenašel. Z hradu pak seběhneme do vesnice Proloh a dál po modré do Skuhrova. Tady taky býval hrad, dnes už po něm skoro nic nezbylo, ale byl na kopci a teď je tam rozhledna. Kde by asi tak mohla být nejbižší kontrola? Pod kopcem je hospoda, podle rozvrhu na dveřích je ještě zavřeno, ale dveře jsou dokořán, tak si jdu vyptat vodu. Paní co chystá kuchyni mi ochotně doplní. Vyšlápnu si na rozhlednu abych zjistil, že kontrolu někdo zničil a sebral fix. Oznamuju to smskou Olafovi a valím směr Kvasiny na další živou kontrolu. Tady už začíná jít do tuhého, teplota se šplhá do závratných výšin a další cesta je vesměs na přímém slunci po silnici nebo mezi poli. V Kvasinách se moc nezdržuju, jen doplním vodu, namočím šátek na hlavě a cestou od kontroly smlsnu energy tyčku. Do cíle něco přes dvacet, tak volím taktiku mít to co nejrychleji za sebou. Ale běžet v kuse v tom vedru se stovkou v nohách mi moc nejde, tak běžím vždycky nějakých pět minut a pak to proložím minutkou chůze. Cesta celkem ubíhá, někde na 103 km mi vypne Garmin a jak teď pořád nekoukám kolik mi zbývá, tak to odsýpá ještě líp :-) Tady někde taky narážím na poslední živou tajnou kontrolu. Lupnu půlku lahváče doplním vodu do flašky a pokračuju.
Ve Voděradech si dávám jediný malý kufr. Správně jsem se napojil na modrou značku, ale měl jsem hned zahnout vlevo pryč z dědiny, místo toho jsem se podíval do dědiny, kde značka končila/začínala. Mrknu do itineráře a tam je to černé na bílém - Voděrady, modrá vlevo - tak zpět a teď už správně směr Stojavka. Desítku za 40 asi nedám, takže pod patnáct to nebude, ale už cítím cíl a tak běžím víceméně bez zastavení. Zastaví mě až Olaf těsně před Týništěm, kterému chybí doznačit posledních asi 600 m, hned dává telefonické echo do cíle, aby mě čekali a doprovází mě abych trefil. Ještě nás na těch posledních metrech před cílem musí protáhnout kopřivama a ostružiním a pak už mi ukáže pěšinu, po které přibíhám ke sportovní hale na sídlišti U Dubu.
Čas 15:15. No není to pod 14 hodin, jak jsem na startu doufal, ale na to jaké bylo horko, a že jsem většinu běžel sám, to jde. Láďa Erbert dobíhá hodinu a něco po mě. To už mám za sebou osvěžující chladivou sprchu a spokojeně sosám točené pivo.
Na Jesenické stovce mi batoh Inov8 pro vítěze vyfoukl Vašek Král, tak teď jsem se zahojil. Dostal jsem Inov8 Race Pro Extreme 4, tak bych ho měl co nejdřív někde vyzkoušet :-)
Fotky:
