Týnišťské šlápoty 2014 aneb Orlické hory křížem krážem

Tak jsem se, konečně, podíval taky na Olafovy Týnišťské šlápoty. Letos byly celé v Orlických horách bez výletů na Kralický sněžník a do Polska jako v předchozích ročnících. Trasa nás s okolím Deštného v O.h. seznámila opravdu důkladně a tak jsem za pár hodin proběhl snad všechny cesty po kterých jsme na svatební cestě chodily celý týden :-) Ale to až po 45 km, které jsme museli uběhnout, aby jsme se do Deštného dostali.

Start byl za soumraku v Žamberském pivovaru Kanec. Kupodivu čelo závodu vyrazilo celkem pohodovým tempem kolem 6 min/km, takže tradiční přepálený začátek se nekonal :-) I tak jsme na čele byly chvíli po startu jen tři a někde za první kontrolou kolem 6 km už jsem běžel jen s Láďou Erbertem. Aspoň jsem byl klidnější, že nebudu bloudit. Toho jsem se ale vůbec nemusel obávat, protože trať byla značená skvěle a do podrobného itineráře, který jsme na startu vyfasovali, jsem nahlížel jen pro ujištění a abych věděl po které značce na nejbližších kilometrech koukat.

V Rokytnici zrovna byla v plném proudu místní pouť, tak jsme se chvíli motali ulicí a náměstím plnou lidí. Značku jsme v tom davu naštěstí neztratili a vyběhli ven z města správnou cestou.

Na 20km byla kontrola na rozhledně na Annenském vrchu, tam se ukládal ke spánku nějaký kluk. Napřed jsem myslel, že je to živá kontrola. Chudák, chtěl si užít trochu klidu a romantiky pod letní oblohou plnou hvězd. Když jsme mu řekli, že se za námi se valí víc jak stovka lidí a v nejbližších 3-4 hodinách to tu bude jak na Václavským Václaváku, kde je jak známo moc člověků, tak se začal balit a hledat si klidnější místo na spaní. My jsme pokračovali dál přes Říčky v O.h. na Zakletý. První trochu náročněší stoupání sjezdovkou nahoru, kde už na nás na nájezdové rampě blikal čelovkou Olaf. Vypadal, že zrovna přijel a málem nás nestihl.

Za Zakletým, někde kolem 30km jsem trošku přidal a rázem jsem to táhl na čele sám. Cesta mi příjemně utíkala, běželo se po hřebeni kolem Kunštátské kaple, pěknýma pěšinkama. Asi jsem se nějak moc kochal, protože jsem se málem přerazil o nějaký kořen (naštěstí nebyl bludný ten kořen), a narazil si palec na pravé ruce. Chvíli jsem měl problém i udržet flašku v ruce, ale po pár km bolest přešla. Pak už to bylo jen přes Zdobnici do Luisina údolí, tak si říkám, že se asi poběží z kopce, když je to do údolí. Ale kdepak do tohohle údolí se běží do kopce. A z údolí to bylo z kopce do Deštného. Čipová kontrola v hotelu Orlice, nabízeli mi polívku, ale je mi horko, potím se jak vůl, tak odmítám. Jen se na záchodech trochu opláchnu, doplním vodu do flašky a běžím dál, směr Šerlich. Ani to moc nebolelo a jsem nahoře. Od Masarykovy chaty musíme seběhnout kousek do Polska pro kontrolu a stejnou cestou zpět. U chaty se potkávám s Láďou, navedu ho na vracečku a pokračuju přes Bukačku na Sedloňovský Černý kříž, kde je další vracečka k Hájovně. Tentokrát trochu delší, si říkám cestou dolů, ale pak to nahoru uběhne ani nevím jak. Cestou nahoru zas potkám Láďu, ztrátu odhaduju na 20 min. Potom byl dlouhý seběh po asfaltu zpět do Deštného.

Teď už jsem si polívku dal. Na terase jsem se přeslíkl do suchého trika, snědl polívku pozdravil pár lidí co teprve přicházeli do Deštného poprvé. Dlouho jsem nevysedával, aby mě Láda nedohnal (ještě by ho to namotivovalo) a vyrazil zpět do kopce do Luisina údolí (co je to za divné údolí, když se do něj jde vždycky do kopce :-) a odtud do ještě většího kopce na Velkou Deštnou. Jenom na otočku, aby se neřeklo, že jsme vynechali nevyšší vrchol Orlických hor. Cestou potkávám studánku, tak než dorazím nahoru vypiju vodu a cestou zpět si napustím z pramene. Kousek na Luisiným údolím opět potkávám Láďu a než odbočím z hlavní cesty ke Sv. Matoušovi, potkám ještě Micala Peitze na třetím místě a to bylo naposled co jsem viděl své stíhače. Teď zbývá ještě potřetí seběhnout po sjezdovce do Deštného a na protější kopec vyběhnout na Supovu vyhlídku. Pan Sup bude asi nějakej V.I.P., má tady fotku s Chuckem Norrisem :-). No a konečně můžeme nadobro opustit Deštné a Orlické hory a vydat se do nížin směr Týniště. Nějaké kopečky ještě budou, ale budou se pomalu ztrácet až se změní v placku. 

Ale napřed od Supa po modré směr Antoniino údolí, těsně před tím potkávám v lese v autě Egona jak hledá Olafa a za chvilku dobíhám na příjemnou občerstvovačku na rozcestí Mýto. Dávám chleba se sýrem a půl lahváče a šupem dolů (tak je to správně) do údolí, tady cestou u nějaké samoty trochu tápu kudy tudy po žluté, ale nakonec to trefuju správně skrz dvorek. Na silnici jsem vytřepal bordel z bot a přezul se do suchých ponožek. Kousek z kopce po silnici a pak šup zas houštím do kopce na místní vrchol Planer a hned zas zpět do údolí abysme vyběhli na stejnou silnici asi o kilometr dál pod zříceninou hradu Klečkov, ty jak známo bývají na kopci, takže zase vzhůru. Ještě že tu byly šipky na každém druhém stromě, jinak bych ten hrad asi ani nenašel. Z hradu pak seběhneme do vesnice Proloh a dál po modré do Skuhrova. Tady taky býval hrad, dnes už po něm skoro nic nezbylo, ale byl na kopci a teď je tam rozhledna. Kde by asi tak mohla být nejbižší kontrola? Pod kopcem je hospoda, podle rozvrhu na dveřích je ještě zavřeno, ale dveře jsou dokořán, tak si jdu vyptat vodu. Paní co chystá kuchyni mi ochotně doplní. Vyšlápnu si na rozhlednu abych zjistil, že kontrolu někdo zničil a sebral fix. Oznamuju to smskou Olafovi a valím směr Kvasiny na další živou kontrolu. Tady už začíná jít do tuhého, teplota se šplhá do závratných výšin a další cesta je vesměs na přímém slunci po silnici nebo mezi poli. V Kvasinách se moc nezdržuju, jen doplním vodu, namočím šátek na hlavě a cestou od kontroly smlsnu energy tyčku. Do cíle něco přes dvacet, tak volím taktiku mít to co nejrychleji za sebou. Ale běžet v kuse v tom vedru se stovkou v nohách mi moc nejde, tak běžím vždycky nějakých pět minut a pak to proložím minutkou chůze. Cesta celkem ubíhá, někde na 103 km mi vypne Garmin a jak teď pořád nekoukám kolik mi zbývá, tak to odsýpá ještě líp :-) Tady někde taky narážím na poslední živou tajnou kontrolu. Lupnu půlku lahváče doplním vodu do flašky a pokračuju. 

Ve Voděradech si dávám jediný malý kufr. Správně jsem se napojil na modrou značku, ale měl jsem hned zahnout vlevo pryč z dědiny, místo toho jsem se podíval do dědiny, kde značka končila/začínala. Mrknu do itineráře a tam je to černé na bílém - Voděrady, modrá vlevo - tak zpět a teď už správně směr Stojavka. Desítku za 40 asi nedám, takže pod patnáct to nebude, ale už cítím cíl a tak běžím víceméně bez zastavení. Zastaví mě až Olaf těsně před Týništěm, kterému chybí doznačit posledních asi 600 m, hned dává telefonické echo do cíle, aby mě čekali a doprovází mě abych trefil. Ještě nás na těch posledních metrech před cílem musí protáhnout kopřivama a ostružiním a pak už mi ukáže pěšinu, po které přibíhám ke sportovní hale na sídlišti U Dubu. 

Čas 15:15. No není to pod 14 hodin, jak jsem na startu doufal, ale na to jaké bylo horko, a že jsem většinu běžel sám, to jde. Láďa Erbert dobíhá hodinu a něco po mě. To už mám za sebou osvěžující chladivou sprchu a spokojeně sosám točené pivo.

Na Jesenické stovce mi batoh Inov8 pro vítěze vyfoukl Vašek Král, tak teď jsem se zahojil. Dostal jsem Inov8 Race Pro Extreme 4, tak bych ho měl co nejdřív někde vyzkoušet :-)

Konečné výsledky: http://2014.tonerman.cz/ts8.html

Fotky: 

- z cíle: http://2014.tonerman.cz/foto/index.html

- z trasy: http://pason.rajce.idnes.cz/Tynistske_slapoty_2014

Web závodu: http://www.dalkovepochody.cz/tsodkd.htm

2014 - XXX. týden

Po     volno
         tento týden mě čekají Týnišťské šlápoty, takže do pátku lehce odpočinkový režim. V pátek večer pak bude možnost sledovat průběh závodu TADY
Út     15 km; 1:15; trail, nastoupáno 478 m
         klasické lesní kolečko, žádná divočina :-)
St      volno
Čt     12,9 km; 1:04; trail, nastoupáno 300 m
         lehký podvečerní výklus do Svébohova a zpět, zkontrolovat jak se má dcerka u babičky :-)
Pá - So     118 km; 15:15; trail, nastoupáno 4000 m
         Týnišťské šlápoty - 1. místo, díky všem co mi drželi palce :-)
Ne     volno
          zasloužený odpočinek :-)

Celkem 146 km.

48. Krakonošova 100

Už dvakrát jsem se na tuto stovku přihlásil a vždycky mi do toho něco vlezlo. Před dvěma lety se narodila dcera, loni to byla oslava jejích prvních narozenin. Tak jsem letos nenechal nic náhodě, naplánoval jsem dovolenou, zajistil ubytování a vzal rodinu do Krkonoš sebou. Ve středu jsem si ještě cvičně vyběhl na Žalý a pak už byl jen odpočinkový režim před závodem. 

Z Dolních Štěpanic, kde jsme byli ubytovaní, jsem to měl do Vrchlabí kousek, takže odpadlo dlouhé cestování před a po akci. A mělo to svoje nesporné výhody. Oproti jiným stovkám jsem na startu stál odpočatý s chutí běžet a ne si jít lehnout. To se pozitivně projevilo i v samotném závodě. Nepocítil jsem žádnou krizi z únavy. 

Trasa K100.

Před startem na náměstí (xxxx mn.m.) si na pódium zavolali loňského vítěze Michala Veselého (čas 10:25) a jednoho z dřívějších držitelů traťového rekordu Milana Mikuláška s rekordem 12:50. Tak jsem aspoň viděl koho se mám držet. Přece jenom nemám Krkonoše tak prochozené a nechtěl jsem zbytečně kufrovat. Hned po startu jsem tedy vyrazil na čele v těsném závěsu za Michalem a Matějem Švecem. Hned od stratu se běží asi 6 km do kopce na první kontrolu na vrcholu Přední Žalý 1019 mn.m. Tam byly kluci ještě kousek přede mnou a říkal jsem si jestli se mám hnát za nimi nebo se nechat doběhnout někým zezadu. Radši jsem zvolil první variantu a cestou ze Žalého, po odbočce směrem na Horní Mísečky jsem je na příjemně klesající rovince docvakl a dál jsme běželi ve třech.  

Michal a Matěj v čele, já jsem jim v patách :-)

Další kontrola byla na Horních Mísečkách. V nabídce byl jenom horký čaj, tak jsem si jen spařil hubu a ani se nenapil. Zatím jsem žízeň ani hlad neměl, občas jsem usrkl vody z kejmlu a to mi prozatím stačilo. Za Horníma Mísečkama jsme si ještě užívali lesní cesty a stezky kde nám Michal trochu utekl ale dohnali jsme na dlouhém asfaltovém klesání do Harrachova, kde byla další kontrola na cca 30 km. Tady už jsem radši vytáhl něco ze svých zásob, dal jsem si energeticky nabušennou ovocnou dřeň, kterou jsem dostal v balíčku na VltavaRunu. Nechal si napustit vodu do bidonu, který už jsem si dál nesl v ruce, protože z kejmlu jsem se zapomínal napít. Na cestu jsem si ještě vzal chleba z marmeládou a mohli jsme vyrazit dál. Z Harachova se stoupalo přes Krakonošovu snídani k Vosecké boudě a s přibívajícími výškovými metry se začlo i ochlazovat, tak jsem u Vosecké boudy oblékl mikinu, kterou jsem shodil ve stoupání pod vrcholem Žalého, a místo trenýrek natáhl dlouhé elasťáky. Přitom jsem vytřepal kamínky z bot a mohli jsme vyrazit na hřeben. Tady už místy celkem slušně foukalo a byl jsem rád, že jsem se přioděl. Poté co jsme překonaly nejvyšší místo této části hřebene Krkonoš, tak už se víceméně jen klesalo ke Špindlerově a Lužické boudě. Cestou nám ještě začlo pršet a tak jsme na Lužickou dobíhaly za deště. Na nohách jsem měl relativně nové a neozkoušené Merrelly Allout Fuse a nevěděl jsem jak se budou chovat, na mokrých kamenech ze kterých tu jsou vystavěny chodníky, ale botky nezklamaly a nějakého podklouznutí jsem se nemusel obávat.  V technických sebězích nám to každému šlo trochu jiným tempem, tak jsme se občas trochu roztrhli, ale běželi jsme pořád na dohled od sebe a na Lužickou už jsme dolbíhali zase společně. Tady nás čekala polívka a čaj. Tak jsem si dal do bidonu čaj s citronem a nechal si ho trochu naředit studenou vodou aby nebyl tak horký. V rychlosti jsme snědli polívku, přitom jsme si ujasnili jestli chceme běžet na rekord nebo nám stačí doběhnout pod 11 hodin. Shodli jsme se na druhé variantě a vyrazili jsme do druhé půlky závodu. Na to že mám v nohách 50 km jsem se cítil skvěle, žádná únava ani hlad jen chuť pokračovat stejným tempem do konce. 

Od Špindlerovy boudy se neběží po hřebeni přes Luční boudu, ale sbíhá se dolů na polskou stranu na rozcestí pod Pielgrzymami a přes Mysliwski dom na Sněžku. Kdo tu někdy šel tak ví, že je to terén náročný za světla natož tak po tmě a v mlze. Je pořeba hlídat každý krok, každý došlap abych se někde nepřerazil. Kluci jsou pořád kus přede mnou. Ani nemůžu kontrolovat jestli před sebou vidím jejich čelovky, protože jak zvednu zrak z cesty přede mnou tak to zavání držkopádem. Co chvíli zajedu nohou po kotníky do bláta a jak jsme si  ještě u Špindlerovy boudy pochvalovali, že i když sprchlo, tak jsme relativně v suchu, tak teď už to, aspoň co se týče noh, neplatilo. Ale i tenhle náročný úsek skončil a pak už to byly víceméně pohodové horské chodníčky a pěšinky po kterých jsme doběhli až na další kontrolu – Domek Mysliwski. Chvilku jsme spočinuli a vypili flašku nabídnuté vody. Měli tam příjemně teploučko, takže posedět dýl by bylo fajn, ale jsou nám v patách, tak musíme valit dál.  Kolem jezer na polské straně Krkonoš až na Sněžku se jde po různě dlážděných chodnících, tak se běží bez problémů a taky pokud to není moc do kopce tak běžíme. Největší krpál co nám stojí v cestě je už jen sněžka. Tady si říkám, že vertical kilometer opravdu není nic pro mě. Sice to netrvá tak dlouho, ale tyhle krkolomné stoupáky mě vždycky berou hodně sil. Na sněžce fouká studený větr. My se naštěstí, i když právě svítá, můžeme aspoň na chvíli schovat v poštovně, kde je další kontrola. Nefunguje jim wi-fi, tak si nás zapisují pěkně postaru na papír. Já toho využiju k občerstvení a dám si druhou nadupanou ovocnou dřeň a hlavně si dám na nohy suché ponožky. Vylézt ven do toho vichru není nic příjemného a když si postesknu, že by se hodily rukavice, tak mi Michal nabídl svoje co měl v batohu, že on má ruky schované v rukávech a nepotřebuje je. To mě pomohlo, protože ruky mě vždycky mrznou jako první. 

Ze Sněžky na další kontrolu na Pomezních boudách to bylo celkem rychlé. Jen se seběhlo dolů z kopečka a pak zas trochu do kopečka a jsme tam. Cestou jsem se ještě jednou pěkně natáhnul, když jsem koukal na rozcestník a noha mi zajela do toho příčného járku co bývá na horských cestách a už jsem letěl. Naštěstí bez následků. Na pomezních boudách už nás vyhlíželi a zdaleka nám mávali. Zase chvilku odpočinek, doplnil jsem čaj do bidonu a dal si jednoho birella. Do cíle nám  zbývá asi 25 km, které budou většinou po asfaltu. Ale zase na druhou stranu už je světlo, nemusím koukat pod nohy, tak se rozhlížím po kraji a dívám se na místa které znám věštinou jen z pořadu Panorama na ČT. Jo, je tu krásně, hlavně takhle po ránu, když všichni spí a nepotkáme ani živáčka, až na asi dvě pekařské auta. 

Michal si už nějakou dobu stěžuje na žaludek a že nemůže běžet tak rychle, jak by chtěl. Na kontrolu do Pece pod Sněžkou dobíháme ještě všichni tři společně, ale hned jak začneme stoupat z Pece směrem na Hrnčířské boudy, tak ho necháváme za sebou a pokračujeme s Matějem ve dvou. Chvíli si užíváme pěkný úsek přes mokřiny po dřevěných lávkách. Pak už zbývá jen vytrpět seběh lesní cestou do Horního Lánova, občas by to šlo i trochu rozbalit ale nohy už to moc nedávají. Z Horního Lánova už jen vyběhnout na louky a už vidíme věže Vrchlabského zámku a kostela. Do města se vbíhá ulicí přímo naproti DDM Pelíšek, takže už nemusíme nikde kličkovat ulicemi. Cílem probíháme společně v čase 10:40:27.  V cíli, jakoby nás tak brzo ani nečekali, si klidně posedávali za rohem, tím pádem ani nemáme nějaké pěkné cílové foto :-)

Těsně po doběhu, povinný telefonát domů :-)

Takže svůj soukromý cíl doběhnout pod jedenáct hodin jsem si splnil, že to bylo zároveň i vítězství už je jen třešnička na dortu. Pořád jsem od někoho slýchal jak je Krakonošova stovka rychlá a hodně běžecká a čekal jsem asi větší konkurenci. Rychlá stovka to určitě je, až na pár technických úseků a hodně prudkých kopců (např. Sněžka) by se dala určitě celá běžet. Taky by mohla být ještě trochu rychlejší, kdyby se z mého pohledu nejhorší úsek od Špindlerovy Boudy dolů k Pielgrzimům běžel za světla a ne v noci (a navíc v mlze). Celkově se mi trasa hodně líbila, místy dost asfaltu, ale vystřídaly se spravědlivě všechny možné terény a ve výsledku je to krásně různorodá trať a nepůsobí ani při té délce nijak monotónně. Velkou výhodou pro mě bylo, že jsem se hned na začátku chytil a celé to absolvoval s kluky co znají trasu nazpaměť a nemusel jsem vůbec řešit nějaké rozcestí a podobné věci co by mě určitě zdržovali, nemluvě o zbytečném kufrování. A ten traťový rekord nám vlasntně unikl jen o fous, tak třeba za rok!

Mezičasy:
Žalý - 00:37:21(3)
H. Mísečky - 01:27:02
Harrachov - 02:37:13
Lužická b. - 04:52:57
Sněžka - 06:57:00
Pomezni b. - 07:49:49
Pec p.S. - 09:01:11
Vrchlabi - 10:40:27

VÝSLEDKY

Více fotek na: http://hory200.rajce.idnes.cz/Krakonosova_stovka_-_Vrchlabi_20_-_21.6.2014

2014 - XXV. týden

Po     16 km; 1:17; trail, nastoupáno 434 m
         přes Lupěné lesem do Hněvkova a kolem Nemilky zpět do zábřeha,
Út     16,5 km; 1:19; trail, nastoupáno 478 m
        Variace na mije klasické lesní kolečko, při jednom ze seběhů jsem si zvrtnul kotník, naštěstí bez následků, ale radši jsem to trochu zkrátil.
St     15 km; 1:16; trail/asfalt, nastoupáno 582
         dnes mi začala dovolená v Krkonoších, takže první výběh byl z Dolních štěpanic, kde jsme ubytovaní rovnou přes louky do kopce, abych se napojil na modrou a potomdál po žluté na Žalý, zpátky bylo v plánu po červené ale v Benecku jsem nějak přehlídl odbočku, a tak jsem cestu zpět měl celou z kopce po silnici a vynechal jsem Kotelskou vyhlídku. 
Čt     volno

         celodenní výlet do Liberecké ZOO a na Ještěd
Pá-So    100 km; 10:40; trail, nastoupáno 3500 m
        Krakonošova 100 – 1.-2. místo – na potřetí se mi konečně podařilo postavit na start a hned z toho bylo vítěztví na této rychlé stovce.
Ne     volno

          zasloužený aktivní odpočinek, turistika s rodinou z Dolních Štěpanic na Žalý a zpět po červené přes Benecko cca 15 km, tentokrát už jsme odbočku nepřehlídli

Celkem 147 km

Jesenická 100

Abyste neřekli, že jsem se s váma nepodělil o zážitky, tak něco málo letošní Jesenické stovce.

Letošní zimní objemový trénink byl nebyl vůbec objemový, protože jsem se musel učit a do toho stíhat práci atd. Takže v dubnu jsem na vyladění formy naběhal neuvěřitelných 59 km :-) Běhat jsem pořádně začal týden před Borákem, kam jsem se přihlásil na maraton abych se trochu rozklusal. Potom mě nohy řekli, že jsem to asi trochu přehnal, tak týden před závodem jsem zase ubral a spíš odpočíval. Ale do Šumperka jsem se na start nakonec vydal.

Všichni tak nějak počítali, že se o vítězství bude rozhodovat mezi loňskými medailisty, tedy Karlem Axmannem, Vaškem Králem a mnou. Karel bohužel nemohl běžet, tak to zbývalo na mě a Vaška. Tak jsme hned od startu vyrazili na čele. U Vaška to byla taktika Vlčího Dolu, napálit to od startu co to dá a pak už to vedení nějak udržet. U mě to byla spíš potřeba držet se někoho kdo zná trasu. Ta se v úvodní části mezi Šumperkem a Ramzovou od loňské dost lišila. Taky museli dát polovině lidí organizátoři 30 min penalizaci za vynechání tajné kontroly na náměstí v Branné, ale furt lepší než je všechny diskvalifikovat. Určitě bych dopadl stejně :-) Hned od začátku nás do trojice doplnil David Tkacz z Polska. Pobíhal kolem jako ratlík co má radost, že ho vzal páníček na výlet. Chvíli byl před náma chvíli za náma, všechno podle něj bylo "fantastic", občas si i zazpíval. Ale jinak fajn kluk. A tak jsme to spolu táhli vcelku svižným tempem společně ve třech až na Vozku. Tady mě dohnal hlad a musel jsem něco zakousnout. Zatímco spánkovou krizi před rozedněním jsem jakž takž překonal, tak tohle už jsem ignorovat nemohl. Takže jsem na kontrole vytáhl jídlo a pomalu chůzí pokračoval, jenže kluci mezitím rychle seběhli dolů a jejich náskok už se mi stáhnout nepodařilo. Když jsem dorazil na sedlo pod Vřesovkou, tak jsem je ještě zahlídl nahoře před Vřesovou studánkou. Určitě to nebyl nepřekonatelný náskok, ale šel jsem si dál svým tempem a nesnažil se je nějak plánovaně dohánět. Nakonec závod byl teprve v polovině a stát se může cokoliv. 

Na vřesové studánce jsem doplnil vodu a začal jsem sbíhat do Červenohorského sedla, když jsem byl skoro dole, tak jsem je zase zahlídl, jak kopce v protějším svahu probíhají po cestě skrz sjezdovku, takže jejich náskok byl zatím stejný. Stejně daleko před sebou jsem je zahlídl ještě na rozcestí pod Pradědem, při stoupání z Ovčárny kolem Petrových kamenů, tam jsem jim byl asi nejblíž a naposled když jsem byl na Jelení studánce. Občas jsem se ohlédnul, jestli někdo nepronásleduje taky mě, ale nikde ani živáčka a tak jsem si sám se sebou spokojen pokračoval pro třetí místo. Na skřítku mě tajná kontrola informovala, že přiběhli před dvaceti a odběhli před deseti minutama, takže náskok byl víceméně konstantní a vydržel až do cíle. Ze skřítku už je to většinou asfalt a mírně zvlněný profil, tak jsem se snažil přecházet do chůze co nejméně. Ovšem nohy už začínaly protestovat a tak jsem do chůze přecházel častěji než jsem měl v plánu. V cestě mi stál už jen poslední výraznější kopec - Prostřední skála. Pamatoval jsem si jak jsem loni na něm měl už všeho dost a tak jsem se moc netěšil, ale letos mi tak strašný nepřipadal. Asi už jsem otrlejší a jen tak něco mě nerozhodí. Takže prostřední skálu jsem překonal bez obtíží, zato seběh do Vikýřovic byl utrpení. Nohy ve Vivobarfoot už byly celkem omlácené a kameny na cestě mi dávaly co proto. Dolů jsem tak jako tak musel, takže nezbývalo než zatnout zuby a seběhnout to co nejrychleji, ať to mám za sebou.

Ve Vikýřovicích jsem si ještě drobně zakufroval, vydal jsem se špatnou ulicí, ale uvědomil si to asi po 300 metrech, ale při rychlosti běhu po 100 km a víc jak 3000 m převýšení to byly ty 4 minuty, které mi chyběli, abych to dal pod 12 hodin a možná i těch 5 co jsem v cíli ztrácel na druhého Davida Tkacze.

Nakonec jsem tedy zopakoval třetí místo z loňského nultého ročníku skoro jsem trefil i ten loňský čas. 

Těsně po doběhu.

Výsledky: http://url1.eu/884

Fotky: http://url1.eu/IdM

2014 - XIX. týden

Po     7,7 km; 0:39; asfalt, rovinka
Út      volno
St      11 km; 0:53; asfalt, rovinka
Čt      volno
Pá-So     100 km; 12:04; trail, nastoupáno 3200 m
Ne     volno

Celý týden byl spíš ve znamení odpočinku. Po loštickém maratonu jsem cítil, že jsem si asi po té pauze naložil trochu moc, a při tom krátkém vyklusání v pondělí a ve středu jsem měl obavu abych mohl vůbec běžet Jesenickou 100. Ale přece bych to nevzdal bez boje a na start jsem se postavil. Bohužel se pro nemoc nemohl zúčastnit Karel Axmann, tak jsem závod rozběhl na čele s Vaškem Králem já a trojici doplňoval David Tkacz z Polska. Na hřebeni jsme se rozdělili, kluci mi trochu poutekli, když jsem se musel na Vozkovi najíst a už jsem je nedohnal. Ještě někde kolem Jelenní studánky jsem je měl na dohled, ale pak už jsem je viděl až v cíli. Davida v závěru potrápil problém s nohou a tak Vašek obhájil první místo z loňského nultého ročníku. Já jsem nakonec taky zopakoval 3 místo. Vzhledem k tomu co jsem přes zimu (ne)naběhal je to super výsledek. A velký dík organizačnímu týmu kolem Martina Bence, super akce, za rok zas.

Výsledky a fotky: http://url1.eu/884

Tak a teď abych zas týden regeneroval, ať nepokazím příští víkend výsledek Rungo týmu na VltavaRumu.

Celkem 118 km.

Brtnické ledopády 2014

Už v průběhu loňského roku jsem avizoval, že letos se chci účastnit akcí Československé 1000, respektive akcí zařazených do Česko-Slovenského poháru v ultratrailu. Olaf po loňském zkušebním nultém ročníku rozšířil počet akcí na kterých se dají sbírat body, takže výběr je celkem pestrý. První na řadě byla Ledopádová 100, která se konala v rámci už 54. ročníku turistické akce Brtnické ledopády. Byla to moje první zimní stovka, tak jsem měl trochu obavy z mého nepříliš funkčního vybavení, ale dřív lidi taky lítali po horách jen ve flanelce a doma spíchnuté šusťákovce. Nakonec jsem to přežil bez úhony a neumrzl jsem.
Při prezentaci jsme vyfasovali čipy a itinerář trasy. Tentokrát to byla jen schématická mapa s trasou a vyznačeným značením po kterém máme putovat, minimalistické, ale mnohdy lepší než zmatená GPS.

Vpravo noční část, vlevo pak denní

Protože jsem toho v posledních týdnech před závodem moc nenaběhal, tak jsem měl v plánu si to užít více turisticky. Ale sotva jsme vystartovali z náměstí v německém Waltersdorfu, tak koukám kolem sebe a zjišťuju, že jsem zase na čele pelotonu. No nic, běží se dobře, pozvolna stoupáme po silnici na kraj města směrem ke sjezdovce. Tam pod lesem stojí auto a první ze tří tajných kontrol. Olaf si nás odškrtá a ty co se vydávají dál po cestě, nasměruje správným směrem do lesa. Nejkratší cestou nahoru. A tak šlapeme jeden za druhým ve stopách těch před námi na první vrchol na trase - Luž. Terén je příjemný, 10-20 cm pěkného prašanu. Stromy kolem krásně zasněžené a omrzlé, ve světle čelovek pěkné závodní prostředí. Při letošním způsobu zimi i dost vzácné, tak se snažím chvílemi i kochat. Dalším vrcholem na trase byl Tolštejn, kterým se pak po absolvování kolečka přes Velký Buk, Klíč, Bouřný a Pěnkavý vrch probíhalo ještě jednou. Ale než jsem se na to kolečko vydal, tak jsem ještě stihl zakufrovat, protože nevybaven technikou, ani řádnou mapou jsem slepě důvěřoval těm vybaveným GPS a následoval je špatným směrem. Po chvíli jsme prozřeli a vrátili se na trasu. Úplné čelo už jsme nikdy nespatřili, ale dohnali jsme skupinku a s těmi už jsem to +/- táhl až do konce společně s Honzou Suchomelem. Po absolvování okruhu zpět na Tolštejn jsme dali krátkou pauzu. Po čaji jsme vyrazili přes Jedlovou a Malý Stožec pokračovali směrem do cíle noční části v Krásné Lípě. Kontrola byla v restauračním zařízení IV. cenové - "U Kuruce". Na výběr byl guláš v ceně startovného nebo kuřecí vývar za své. Ani z jednoho jsem nadšený nebyl, podle personálu bych tipoval, že guláš byl ze psa, ale vývar jsem si nakonec dal. Kdybysme tušili, že nabrání žufánku vývaru bude trvat tak dlouho, tak poběžíme rovnou dál. Vždycky mi po vyběhnutí z tepla hospody chvíli trvá něž se zahřeju a mrznou mi prsty na rukách. Ve městě jsme se zase málem vydali špatným směrem, ale tentokrát se hned vracíme na trasu. Teď je to jen přes kopec do Kyjova a dostáváme se do turisticky nejatraktivnější části trasy. Než jsme tam ale doběhli, tak jsme se nějak zakecali a zase přeběhli odbočku, takže na další kontrolu na Kinského vyhlídce se dostáváme z druhé strany a na schodech potkáváme ty, co jsme jim z Krásné Lípy utekli a teď nás zase předbíhají oni. A takové zvraty v pořadí nás budou provázet celý den :-) 

Z Kinského vyhlídky už se Honza zorientoval a běželi jsme bez seběhnutí z trasy až na kontrolu č. 19. Takže jsme neminuli žádnou z jeskyní, vyhlídek a dalších turistických zajímavostí, které jsme měli cestou projít. Napřed to byl ještě výstup na Kyjovský hrádek a potom následovali přírodní atrakce podle kterých dostala celá akce jméno, takže jsme postupně navštívili Jeskyni víl, Varhany Velký ledový sloup a pak pře Brtnický hrádek ještě Oponu. Škoda jen, že letošní zima je tak mírná. Ze slibovaných ledopádů toho moc nebylo. Jen tu a tam pár rampouchů. O důvod víc si to někdy příště zopakovat. 

Na kontrolu č.18 dobíháme ještě před otevřením hospody, takže se jen necháme odčipnout v autě a pokračujeme ůdolímsměrem k hranicím s Německem. U Vlčí desky překročíme hraniční říčku Křinici a pokračujeme po německé straně z Niedermühle přes přístaviště Obere Schleuse na kontrolu K19 na Hermannsek, což je přístřešek na vyhlídce, kam se lezlo po schůdcích hodně úzkou průrvou ve skále. Nahoře pokračujeme dál po německé straně po červené značce. Jsme z toho německého značení ale trochu dezorientovaní a tak míjíme odbočku na zelenou a noříme se hlouběji do německa. Honzova GPS už od vlčí desky ukazuje nějak mimo, takže se nemůžeme pořádně zorientovat. Voláme přítele na telefonu - Olafa. Ten hned ví kde jsme  a vrací nás zpět na trasu. Na K20 - vyhlídka Taubenstein - sbíháme dohromady s dalšími dvěma skupinkami. S těmi se teď budem furt předbíhat až do cíle. Teď ale pokračujeme přes Bílý potok (Weissbachtal) do na K22 v hospodě U Oty, která byla cestou tam ještě zavřená. Tady se chvilku zdržíme, dáme pivo, fazolovou polívku, ve které bylo asi půl kila klobásy a 3, slovy tři  fazole. Taková vegetariánská polívka. Honza se nakopl slivovicí Cisár I., kterážto měla 76% alkoholu, že mi potom s přehledem uteče. Tak jsem dal taky trochu, abych mu stačil. Z hospody jsme vyrazili společně s Kubou Řídelem, který už tam seděl před námi. Jelikož jsme ale byli posilnění lihovinou, tak jsme mu v prvním kopci utekli. Ovšem ne na dlouho. Po další kontrole v hospodě U Krkovičky v Brtníkách, jsme se už asi viděli v cíli, tak jsme to vzali rovnou k pramenům Mandavy. Svůj omyl jsme zjistili až když jsme koukali přes údolí na vzdálenou rozhlednu na Vlčí hoře - cca 2 km vzdušnou čarou. Tak jsme to vzali nejkratří cestou polem nepolem , lesem nelesem tam a zase zpátky. Ve stoupání pod rozhlednou se zase míjíme s těmi, co jsme jim už utekli. Cestou z rozhledny potkáváme další co jsou nám v patách. Do cíle už je to jen kousek a už bloudit nebudeme. Pokud to jde tak běžíme, ještě mě pozlobí otlak na levém chodidle. Bolí to jako bych tam měl velký puchýř který právě prasknul. Jakž takž to rozbíhám a celkem to jde. Za chvíli doženeme Kubu a na silnici pod Vlčicí i trojici závodníků, co jsme se s nimi  potkali, když jsme se vraceli z neplánovaného výletu do Německa. Říkám si, že už je to opravdu jen kousek a tak do toho do kopce pořádně šlápnu. Po krátkém stoupání na Vlčici si udělám náskok, cestou už lovím kartičku z kapsy, ať se u kontroly nezdržuju, nahoře jen krátké zaváhání kterou cestou se vydat a už peláším z kopce dolů. Už padl soumrak a reflexní značky jdou ve světle čelovky pěkně vidět, tak je slěpě následuji jako bludičky. Olaf nám chtěl asi trochu ulevit, co se týče délky závodu, a tak se neobtěžoval hledáním trasy po cestách a namířil to les neles rovnou do kempu. Říkal tomu prasečí stezka, což celkem přesně vystihovalo skutečnost. Ale nakonec se dostanu na lesní cestu a přes pole do kempu. Po 20 hodinách a 18 minutách na nohou. Zatím můj nejdéle trvající závod.
Na nohy jsem tentokrát obul Inov-8 Roclite312 GTX, měl jsem je na testování a vzhledem k průběhu zimy a blížícímu se termínu mi nic jiného nezbylo. Moc dobrá volba to ovšem nebyla. Bolestivý otlak na chodidle, způsobený tím jak je bota úzká a chodidlo se nemůže přirozeně roztáhnout, už jsem zmínil. Taky se pomalu loučím s nehty na palci pravé a prsteníku levé nohy. Ale tím nechci říct, že je to špatná bota, jen bohužel není na moji nohu dost široká. Goretex fungoval dobře. Do boty nepustil mokro, ale na tak dlouhé trase se postupně noha začala koupat ve vlastní šťávě a po vyzutí v cíli bych boty mohl použít jako chemickou zbraň. Takže tyto boty už jen na tréninkové běhy do bláta a břečky v zimě. Na nic delšího než 20-30 km si je radši nebrat. 

Výsledky, fotky a další reportáže

2014 - IV. - VI. týden

Poslední 3 týdny šlo běhání stranou. Měl jsem moc práce, to by ani tak nevadilo, ale ještě semi ten pracovní nával sešel s termínem zkoušek. Takže volný čas, kterého mi stejně moc nezbývalo jsem věnoval "učení" na zkoušku. Tu jsem nakonec neudělal, tak si to koncem dubna budu muset zopakovat :-)

Vyběhl jsem celkem 5x:
- 15,3 km; 1:14; trail, nastoupáno 306 m
- 20,6 km; 1:40; trail, nastoupáno 526 m
- 107 km; 20:18; trail, nastoupáno 4400 m - Brtnické ledopády 2014 - bude report
- 11,7 km; 1:00; trail, nastoupáno 251 m
- 15 km; 1:14; asfalt, nastoupáno 180 m
Celkem to v těch třech týdnech včetně kufrování na ledopádech bylo nějakých 180 km.

Teď už bych měl zase běhat celkem pravidelně. Budu se do toho muset trochu nutit, nějak jsem zlenivěl :-) Taky jsem si všiml, že i když to u mě se strečinkem není žádná sláva, tak i to minimalistické protažení po každém běhu, tedy asi 5x týdně má nějaký efekt. Když jsem se teď po třech týdnech bez protažení zase rozhýbal, tak to bylo cítit, jak se svaly zkracují. Takže protahovat aspoň trochu po běhání má určitě smysl.

Malé ohlédnutí a vyhlídky

Další rok je za námi a stojíme na prahu nového. Loni jsem svoje běhání posunul o velký kus dál. Nejenom co do počtu naběhaných kilometrů, ale hlavně jsem se rozhodl soustředit se především na ultratraily. Podle toho jsem si taky vybíral závody, kterých jsem se zúčastnil. Ten výběr byl hodně ovlivněný finanční situací, takže jsem si vybíral závody, při kterých bych neutratil moc za startovné a cestu.  Ale do budoucna už to snad bude jen lepší. Nemohl jsem tak být všude, kde jsem chtěl. Ale asi to tak bylo lepší a vyhnul jsem se při své první ultra sezóně nějakým zraněním a zbytečnému vyčerpání.

Na to že se pořád považuju za začátečníka, tak se dostavily i dobré výsledky. Sezona byla ve znamení třetích míst. Začalo to Jesenickou stovkou, kde mě utekli jen zkušenější Vašek Král s Karlem Axmannem. Potom mě samotného překvapilo 3. místo na rychlém 70 km Ultramaratonu Borák v Lošticích. ....

Největší radost mám asi ze třetího místa na 100 mílovém TMMTR, hlavně proto že jsem se až do obrátky jako klíště držel za Danem Orálkem, který mi nakonec v druhé půli dle očekávání utekl. Já jsem si to trochu zkazil meším seběhnutím z trasy, což mě asi stálo 2. místo, které mě vyfoukl Pavel Sedlák, ale i tak jsem zaběhl o dvě hodiny rychleji než jsem plánoval.

Jediný závod, který nevyšel podle mých představ, byl YES!enický maraton. Marek Procházka svou neúčastí kvůli zranění, dal příležitost i jiným, aby ochutnali vítězství v tomto těžkém závodě. Využili toho opět Vašek s Karlem, kteří vyhráli společně, stejně jako na Jesenické stovce. Já jsem nakonec po překonání krize, kdy jsem uvažoval o ukončení závodu, doběhl sice ještě v čase pod 4 hodiny, ale stačilo to jen na 13. místo.

A poslední větší akce sezony byla Pradědova 100 a zase 3. místo, přesněji dělené 2-3. společně s Vaškem Králem.

Na příští rok plánuju už jenom ultratraily ze seriálu dálkových pochodů zařazených do CSUT (Česko-Slovenský pohár v ultratrailu). Do loňského zkušebního nultého ročníku byly zařazeny akce Česko-slovenské 1000, o jejímž složení se hlasuje do 10.1.2014. Chtěl bych jich absolvovat celkem 8. Ještě není jisté které to přesně budou, ale zatím předpokládám účast na Brtnických ledopádech, Malofatranské 100, na závěr roku EKUT (2 etapy na Loučení s turistickým rokem + Pražská 100, pak bych taky neměl zapomenout na proběhnutí v Jeseníkách, takže Pradědova 100 a Jesenická 100. Uvidíme jestli obě nebo jen jedna z nich. Konkrétní akce pak budu vybírat podle toho jak mi to bude vycházet s termínama. Samozřejmě zařadím i nějaké kratší závody, podle toho jak se budu cítit, bez nějakých ambicí na čas nebo umístění. 

Na závěr ještě trochu statistiky. Loni jsem naběhal celkem 4386 km, zabralo to 15 dní 18 hodin a 50 minut. Oproti předchozím rokům, kdy jsem nalítal cca 3000 km (2011 - 2897 km a 2012 - 3030 km), je to nárůst téměř o 50%.  Je jasné že do budoucna už to tak skokově neporoste, ale takových 5000 ročně by mohl být slušný standard. 

Taky se mě stal tester a recenzent běžeckých bot :-) Moje recenze na Mizuno Cursoris a Merrell Trail Glove jste si mohli přečíst na BezvaBěhu. Brzy se můžete těšit na další, tentokrát Inov8 Roclite 312GTX. 

Tak ať nám to v novém roce běhá bez zbytečných výpadků. 

Pradědova 100vka 2013

Po delší době zase něco delšího. Po šesti týdnech od Yesenického maratonu jsem vrátil na hřeben Jesníků. Tentokrát se startem v Jeseníku a cílem v Zábřehu, což pro mě znamená doběh skoro do postele :-). To byl taky hlavní důvod proč jsem dal letos přednost Pradědově stovce před UUU, kterého jsem se účastnil loni (pro připomenutí report). Bylo fajn neřešit po doběhu cestu domů a v klidu si posedět v cíli u piva a čekat na další běžce kteří dobíhali po mě. Ale zpět na start. 

Tam jsem se dostal vlakem. Cestoval jsem společně s Láďou S., pravidelným to čtenářem mých výplodů, a ještě jedním, jméno si nepamatuju :-). Z Jeseníku jsme to měli ještě asi 3 km na ZŠ v České Vsi, kde byla zřízena noclehárna a registrace. Což bylo na jednu stranu dobré, že jsem nemusel cestovat komplikovaně ráno autem na start a v neděli pro něj zpět, ale stejně jsem se moc nevyspal. Cizí prostředí, tvrdá zem, zkrátka chyběla mi moje postel. Takže ráno vstával víc rozlámaný než odpočatý. Ale na druhou stranu jsme před spaním u dobrého Loučenského piva mohli pokecat. Ráno měli snad všichni nastavený budík na 4:30, Takže to začalo pípat a zvonit ze všech stran :-) Všichni se oblékali, vyslíkali, přerovnávali si věci do svých běžeckých batůžků, snídali, mazali údy mastmi a prováděli všemožné další předzávodní rituály. V 5:15 byl plánovaný převoz autobusem na náměstí do Jeseníku. V 5:35 se zjistilo, že autobus nejde nafouknout a bude se muset otočit ještě jednou. Náměstí jako místo startu je sice pěkné, ale pro mnohé, mě nevyjímaje je tu jeden zádrhel - samá dlažba a domy, žádný keř, tudíž jsem neviděl kam bych si odskočil jako obvykle 5 minut před startem. Nakonec někteří objevili stinný kout u garáží v jednom rohu náměstí, tak jsem je následoval. A úderem šesté ranní se mohlo se startovat. Ještě krátký proslov Tomáše Zágorška a paní starostky Jeseníku, odpočet a start.

Měl jsem v plánu to ze začátku moc nehonit s tím, že závodit začnu až za Šerákem. Všichni vyrazili kupředu, ale po několika stech metrech, jak jsme zatočili do kopce, se pole začalo natahovat a řídnout. Zachytil jsem se trojice Štěpán Skripnik, Jan Fujáček a Pavel Paloncý, se kterými jsem vyběhl až na druhou kontrolu na Medvědí kámen. Tam jsem se trochu zamotal a než jsem se vymotal, tak mi utekli. Už bylo světlo, itinerář tratě, co jsme dostali byl dost podrobný, tak jsem bez obav vyrazil dál, krásnou pěšinou dolů z kopce směrem na další kontrolu k jeskyním Na Pomezí. Asi po dvou km jsem se napojil na lesní cestu a začalo mi být divné, že bych mi v seběhu tak utekli. Za mnou taky nikdo. Začal jsem propadat panice, že jsem blbě zakufroval hned na začátku a teď budu muset ty 2 km do kopce zpět. Naštěstí po chvíli vidím, jak se z kopce řítí běžec, ujišťuju se že běžíme správně a pokračujeme společně. Dobíháme na kontrolu vyslíkám bundu a rukavice jaké je mi horko. Pokračujeme kolem lomu směr Horní Lipová, začal foukat ledový vítr a musím se zase obléct jaká je mi zima.Ještě než doběhneme do Horní Lipové, kontroluju na garminu kolik máme za sebou a propadám panice podruhé, před asi kilometrem už měla být odbočka na zelenou značku. Ujišťujeme se, že jsme žádnou odbočku neviděli, tak pokračujeme dál a na odbočku narážíme asi za 300m - nějak se mi předběhl garmin proti itineráři :-) Seběhneme do Horní Lipové, trošku se rozkoukáme na křižovatce až uvidíme směrovku k Lesnímu baru. Tady si dávám první ze svých nadupaných houstiček a vyrážíme vzhůru směr Smrk. Na stoupání od Lesního baru jsem musel spotřebovat všechnu energii ze snědené housky. Naštěstí je pak kousek po rovince a další stoupání už není tak hrozné. Ze Smrku zase pěkný lesní seběh do Ramzové k další živé kontrole. Potkáváme první turisty. Na kontrole plním lahev ionťákem, nepohrdnu buchtou, na cestu banán a vyrážíme směrem k dalšímu vrcholu na trase, na Šerák. Cestou k Vražednému potoku ještě kvůli mě trochu zakufrujem a vyběhnem si nějakého půlkilometru zbytečně do kopce, ale to byl poslední zádrhel na trase. Stoupání na Šerák kolem obřích skal se mi asi nikdy neomrzí, vždycky to stojí za to a říkám si proč to dělám :-) Nahoru samozřejmě neběžíme a nějakej děda na túře si do nás rýpne, že jiní tudy běželi. To ovšem znamená, že náskok nebude zas tak velký. Kolem chaty Jiřího na Šeráku jen probíháme směr Červenohorské sedlo. Trasa je vedena přes Červenou horu. Tudy jsem ještě nikdy nešel, tak aspoň nějaká novinka na notoricky známé trase. Pak už zase známý seběh po červené na sedlo. Olaf nás informuje o ztrátě na vedoucího Martina Stárka (něco přes půl hodiny) a další závodníky. Na skupinku před námi máme asi 15 min. Vzhledem k tomu, že máme před sebou ještě asi 70 km, tak to je zanedbatelná ztráta. Cestou na Praděd začínám nechávat Davida za sebou. Na silnici k vrcholu Pradědu potkáván nejdřív Honzu Pačku a později, kousek pod vrcholem i trojici Skripnik, Fujáček, Paloncý. Na hoře si jen orazím razítko do příslušné kolonky, odskočím si pokračuju rychle dolů. Ve dveřích se ještě potkám s Davidem a valím na Ovčárnu. Tam přiběhnu ve chvíli kdy trojice přede mnou zrovna odchází. Jenom se zapíšu, doplním vodu a pokračuju dál. Na stoupání na Vysokou Holi vytahuju další housku a chystám si první gel. Cestou nahoru se občerstvím s tím, že nahoře to rozběhnu. Překvapí mě však silný protivítr. Je to jako běžet do kopce tak radši jdu. Prohodím posldeních pár slov s Davidem a pak už mu nadobro uteču. Vítr se trochu uklidnil, takže to jde. Někde u Jelenní studánky doženu Skripnika s Fujáčkem a přetahuju se s nima o pozici až na Skřítek, tam se ji utrhnu a posunu se na 5. místo. Cestou na Rabštejn ještě doběhnu Palonce, který si stěžuje, že mu to neběží z kopce. Chvíli pokecáme, ale je na mě nějaký pomalý, tak to čtvrté místo urvu dřív než doběhneme k chatě na Rabštejně. Tam vidím Vaška Krále, jak si to valí z kontroly na vrcholu zpět k chatě. Zamávám mu a běžím/jdu se taky pokochat výhledem. Když jsem si to nedávno cvičně probíhal, byla viditelnost veškerá žádná, tak si to chci vynahradit. U žebříku na vrchol se potkám s Honzou, kterého pak u chaty doběhnu a kus cesty pokračujeme společně. Já jsem rád, že neběžím sám. On je rád, že běží s někým, kdo to tu zná. Kousek za Libinou, ve stoupání na Bradlo, ho přece jen nechám za sebou a rázem jsem na bedně. Před Bradlem je studánka s příznačným názvem Běžínka, takže rychle dopíjím zbytek ionťáku a plním si plnou láhev té zázračné vody. Na Bradle se potkávám s Vaškem. Nenašel na kontrole nahoře voskovku, tak se musel vracet dolů pro mobil, který nechal dole, aby si podle instrukcí, vrchol aspoň vyfotil. Já foťák na mobilu nemám, tak jsem se chtěl alespoň rozhlídnout po kraji. Voskovku jsem přece jen našel zapadenou pod roštem, který tvoří vyhlídkovou plošinu. Vašek mi z Bradla ještě uteče, ale na kontrole v Rohli ho dobíhám a zbytek cesty už dotáhneme společně. Olaf na kontrole nemá vodu, takže tabletou ionťáku vylepším zbytek posvátné vody z Běžínky a doplním to nějakým ice tea. Výsledná je zajímavý a řekl bych i celkem chutný. Pro mě lepší než kokakola, tu moc nemusím. Stačí kelímek na kontrole. Taky se dozvídáme, že poslední účastníci ještě nedorazily na Červenohorské sedlo (já bych tam byl dřív i kdybych vzal rodinu na výlet :-) a taky, že se změnilo místo cíle v Zábřehu. Než kus za Rohlí vlezeme do lesa, začne se stmívat. Vytahujeme čelovky, já si ještě smlsnu housku a vycucnu před závěrečným stoupáním na Bílý kámen a Trlinu posledního carboša. Někde před Bílým kamenem jsem narazil na limit mého Garmina FR305, vydržel zanamenávat trasu 13 hodin a 5 minut. Samotné stoupání už není tak strašné, ale než se dostaneme na Trlinu, tak vystoupáme na asi 458 dílčích vrcholků, kdy už si myslíme, že je to ten pravý. Nakonec se na ni přece jen probojujeme. Poslední vrchol. Teď už jen prudký seběh do Lesnice a odtud po silnici do Zábřeha. Vašek má celkem solidní čelovku, tak se radši moc nekoukám dopředu, abych neviděl tu nekonečnou álej před náma a sleduju světýlko mé světlušky pár metrů před sebou na silnici. Přejezd v Zábřehu přebíháme po rovných 14 hodinách. Kousek od původního cíle už nás vyhlíží Tomáš Zágoršek, aby nám vysvětlil kde je cíl. Tam doběhneme společně v čase 14:11 na 2. místě.
I když jsem letos běžel po hřebenu Jeseníků už potřetí, tak jsem si to zase užil. Proběhl jsem si nějaké nové trasy, které jsem ještě neznal. Oproti jarní Jesenické stovce jsem si užíval i to, že po celou dobu závodu jsem měl nohy v suchu :-) Poznal jsem nové lidi se stejným postižením,  u některých jsem si jen, jak říká 12Honza, spojil ty nicneříkající nuly a jedničky s konkrétními lidmi. Zase jsem si připoměl, že ultratraily nejsou o vítězství (i když dobré umístění samozřejmě potěší, a tajně jsem doufal, že jako zábřežák, tento závod s cílem v mém městě vyhraju), ale o lidech, které při tom poznám, o společných zážitcích, o tom posezení u piva v cíli s čekáním na další závodníky, o tom, že každý kdo sebral odvahu postavit se té porci km je vítězem. Vítězem nad svou leností a podvratnými živly v naší mysli, které nám říkají, že na to nemám, tak na co se honit, když stejně nedojdu do cíle.
Někdo říkal, že nejlepší trénink na ultra je založit rodinu, já říkám, že nejlepší trénink na život je ultra.

Web závodu: Pradědova 100vka

Ultramaraton Borák 2013

Začínám sbírat body do letos nově vyhlášeného Ultracupu. Ne nějak cíleně a systematicky, spíš jen tak mimochodem. Ultramaraton Borák byl čtvrtým z celkem 12 zařazených závodů. To už mám 3 závody manko :-). Tento závod jsem si vybral, protože pěkně zapadl do mého letošního kalendáře a taky to mám blízko, jinak bych musel příští týden na Silvu a to už je trochu z ruky.

Hned po příjezdu na místo startu závodu u hotelu Střelnice na kraji Loštic se nám o zábavu postaral místní provozní, který přijel autem do práce asi přímo z nočního tahu, protože po vystoupení z auta měl problém vyjí 3 schody ke dveřím. A hned začal sjednávat pořádek a vyhazovat ubytované běžce jen ve spodním prádle z pokoje, byly podle něj moc hluční a rušili ostatní hosty. Měl asi 40 kg a 3 promile navíc, tak jsme se mu ani nesnažili vysvětlit, kdo že tu vlastně ruší hosty :-) Takže den nám začal pěkně vesele a mohli jsme se těšit na závod. Za chvíli se začali sjíždět i ostatní závodníci. Po ránu bylo celkem chladno, tak jsme na přeslečení a protažení využili vstupní halu hotelu. Po registraci jsme všichni dostali uvítací balíček ve kterém byly nějaké pochutiny a pár drobností. Před startem nám ještě Vašek Orálek vysvětlil nástrahy na trase a mohli jsme vyrazit.

Jako tradičně start lehce přepálený, tempo asi tak na desítku, maximálně 1/2maraton :-), To nám samozřejmě nevydrželo moc dlouho a postupně jsme začali odpadat. Na čele zůstal Dan Orálek s Martinem Bothem, za nimi vlál Kamil Pulicar a potom já s Pavlem Sedlákem. Po krátkém seběhu lesem hned za startem se proběhlo okrajovou částí Loštic a polní lesní cestou se pokračovalo po rovince asi 2 km, pak se přeběhlo po lávce do lesa a trasa pokračovala další asi 3 km lesní cestou, víceméně do kopce k občerstvovací stanici. Tady byla jen voda a ionťák. V prvním kole jsem jen proběhl, ale v dalších už jsem poctivě zastavoval a doplňoval tekutiny. Kousek za občerstvovačkou jsme zahlédli Kamila jak odbočil z hlavní cesty, byly tam šipky, ale ty nepatřily nám. Já jsem svoje pochybnosti dal najevo hned, Pavel mě přesvědčil ať běžíme za Kamilem, ale po pár stech metrech jsme to stejně otočili zpět na cestu. Tam už stál cyklo předjezdec, který nám měl ukazovat cestu v prvním kole, ale v kopci jsme ho nechali za sebou. No co, bloudění k ultra patří. Pak už to bylo zase bez problémů, přes Obectov zpět k hotelu Sřelnice a hurá do dalšího kola.

Jak jsem psal, závod se rozběhl celkem svižně, ale postupně jsme se každý usadili v tom svém tempu. První dvě kola jsem běžel společně s Pavlem Sedlákem, pak začal trochu zaostávat. Kamil byl na většinou na dohled přede mnou, na konci čtvrtého kola jsme byly na občerstvovačce dokonce společně, ale on se nezdržoval a běžel dál, já jsem v klidu zakousl ovoce, čokoládu zapil ionťákem a vodou, žádný spěch, Takže ke konci už jsem ho z dohledu ztratil. Ani Pavla jsem za sebou dlouho neviděl. Cestou jem postupně předbíhali pomalejší běžce o kolo a taky veterány na maratonské trati. Občas jsem s někým kousek poběhl společně a trochu jsme pokecali.

Po náběhu do pátého kola potkávám Martina, zabalil to, takže se rázem posouvám na 3. místo. Je to sice jenom díky momentální Martinově indispozici, ale i to ke sportu patří. Takže teď už si jen tu bednu ohlídat. V té chvíli byl Kamil ještě v dohledu asi minutu přede mnou a v koutku duše jsem doufal, že mu po ŠUTRu dojdou síly, ale nedošly. A ještě mi celkem utekl. Do cíle jsem doběhl asi 10 minut po něm v čase 5:51. Pavla jsem za sebou taky dlouho neviděl, takže jsem byl celkem překvapený, že se v cíli objevil jenom asi minutu po mě.

Oproti plánu se trochu změnila trasa a běželo se jen 6 okruhů, místo původních 7. Oficiálně necelých 70 km. Trať se hodně terénem i profilem podobá mým tréninkovým trasám, takže se mě běželo fajn, jen po přepáleném začátku postupně ubývalo sil. Být to stovka, tak nevím jakým tempem bych se doplazil do cíle :-) Na start jsem se postavil v Merrellech Trail Glove, které jsem nedávno recenzoval na BezvaBěhu a musím je pochválit, běželo se v nich perfektně. Ke konci už jsem trochu cítil kamení po kterém se občas běželo, ale to chce si zvyknout. Nulový sklon mě problém nedělá, spíš naopak.
Celkově se mě závod moc líbil a zasloužil by si trochu početnější účast. Přece jenom to byl první ročník, tak příští rok snad přiláká více běžců. Takto to byla dost komorní záležitost. Jsem rád, že jsem se po delší době viděl s Kamilem a poznal se dalšími lidmi. S některými se potkám zase v červenci na TMMTR. Už se těším.

web závodu: Ultramaraton Borák
Fotky: Dan Orálek, MK Seitl
Video: tady

Jesenická stovka 2013

První ultra letošní sezony. Těšil jsem se , ale zároveň, čím více mám naběháno, tím větší je můj respekt z podobných závodů. Jesenickou stovku pořádali Martin Benc (BenQ) a Vojta Vozda (Vovo) ze Šumperka. 

Do Šumperka to mám 3 stanice vlakem, takže jsem vyrazil asi 2 hodiny před startem. Chtěl jsem se přes den trochu vyspat, ale naše dcerka byla jiného názoru, tak ji moje milá žena vzala na výlet k babičce, abych měl trochu klidu. Pustil jsem si hokej a snažil se usnout u televize. Moc to nešlo. Naštěstí v Šumperku vlak končí, jinak bych jel bůhví kam.

Prezentace, základna a cíl závodu byly kousek od nádraží u Vozdů. Odtud se, po nezbytném výkladu trati a seznámení s mapou, šlo na start. 

Jak se dostanu do Ramzové, tak už nezabloudím :-)

Ten byl v režii Mr. & Mrs. Vozdových. Ještě nezbytné odskotačení do blízkého křoví. Pak už se začlo odpočítávat. Ne však minuty a sekundy zbývající do startu, jak by každý čekal. Vcelku originálně jsme se sunuli ve skupině ke startovní čáře a odpočítávali se poslední desítky metrů do startu (cíle). Takže jsme napřed přišli ke značce: "Do stratu zbývá 30 m (do cíle 100 km a 30 m)", potom  další: "Do stratu zbývá 20 m (do cíle 100 km a 20 m)"....A stratovalo se na Zelenou. Ale opět originálně, nikoli na semafor, ale na panáka legendárního pepermintového likéru.

Startovalo se na Zelenou.

Hned po startu se utrhlo pár šílenců tempem jako by je čekal jen maraton po rovince a ne 100 km přes hory a doly. Po chvíli vepředu zůstala už jen dvojice extrémistů z Vlčího Dolu (Karel Axman a Václav Král z týmu Vlčí Důl - ryzí extrém z hor) a skupinka asi 5 běžců včetně mě se usadila, v celkem rozumném tempu, za nimi. Byl mezi námi i Vovo, takže jsem měl v plánu se v této skupince udržet co nejdýl, protože cestu do Ramzové jsem neznal. Vovo nás navigoval přes první 2 kontrolní stanoviště. Spolu s Víťou Otevřelem si  pořád držíme mírný náskok, ale pak se seknem na rozcestí a stejně radši čekáme na ostatní, abysme našli správnou cestu. Při seběhu do Nových Losin jsme se trhli trochu víc a už jsme kufrovali. Ve vesnici jsme se vydali opačným směrem a zaběhli jsme si asi kilometr, než jsme si ujasnili, že běžíme blbě. Naštěstí to byl jediný kufr. Kluci nás samozřejmě mezitím předběhli, ale po chvíli je zase dobíháme a necháváme za sebou. Jakmile jsme se dostali na hlavní silnici z Františkova do Branné, tak už to bylo bez problémů. V Branné se odbočilo po zelené až ke třetí kontrole kousek před Ramzovou. Do ramzové to pak bylo po neznačené široké lesní cestě, takže už nebylo kam zabloudit.
Trochu se ochladilo a začalo pršet, přemýšlím jestli vytáhnout nepromokavou bundu nebo dlouhé kalhoty, ale nechávám to tak. Máme v nohách cca 40 km za 4:30. Trochu se zdržím, musím podat hlášení mojí ženě, která by jinak doma oka nezahmouřila. Mezitím mě opět dobíhá Víťa. Teď už se nemusíme spoléhat na nikoho kdo zná trasu, protože nastupujeme na trasu Jesenického maratonu, takže dál už to znám. Ale to co je za dne jasné jak facka, tak v noci vypadá úplně jinak a občas na rozcestí trochu tápu. Na Šerák kolem Obřích skal taky rozhodně nevybíháme tak svižně jako při jesenickém maratonu :-)
Chata na Šeráku má zavřeno, kdo by na nás taky ve 4 hod ráno čekal. Teploměr u vchodu ukazuje 3°C, měl jsem v pátek obavu, že to bude horší, ale i tak nasazuji rukavice, protože do prstů už se mi dává zima. Teď už to bude pohodička po hřebenu, jenom ty panoramata si neužijeme. I když už se rozednilo a čelovky jsou schované v batohu, tak přes mlhu toho moc nevidíme. Hlavně nezapomenout odbočit na Vozku, je tam kontrola, tak bysme se stejně museli vracet. Na hřebenu je cesta stále pod vodou, v okolí vozky taky hodně pod zbytky sněhu. O suchých nohách si můžeme nechat jen zdát. Víťa je mi stále v patách, z kopce mu trochu uteču, ale pak se někde chvilku zastavím a už je zase se mnou.
Na 6. kontrolní, stanovišti na Klínovci vyrušíme stanující trampy. Asi nečekali takový provoz hned po ránu. Stan si postavili přímo do turistického přístřeší. A to jsem se až v cíli dozvěděl, že sáček s kontrolníma samolepkama byl zabarikádovaný stanem na zadní stěně přístřešku, takže ryzí extrémisti je asi trochu nešetrně vzbudili a pro nás pomalejší, už sáček předělali na přístupnější místo. Na kontrole mě Víťa jako obvykle doběhl abych se mu vzápětí zase vzdálil. Na cestě mezi Pradědem a Ovčárnou potkávám slečnu se psem, první člověk kterého na trase kromě běžců potkávám. Zastavím se až na Jelení studánce abych doplnil vodu do vaku, dojedl zbytek tortily a zbývající zásoby přendal z batohu do kapes. Ještě jsem svlékl propocenou mikinu a vyměnil ji za suché triko s dlouhým rukávem. V tom kolem mě prsviští Víťa. Vypadal celkem svěže. Než jsem se zase rozběhl, tak už jsem ho zahlídl jen jak někde na horizontu mizí za kopcem. Tak jsem vyrazil dál, teď už jen Ztracené kameny a pak to bude víceméně z kopce do Šumperka. Než jsem ze Ztracených kamenů seběhl na Skřítek, tak jsem Viťu zase dohnal. Přes skřítek probíháme společně. Právě zastavuje nějaké auto a chtějí si nás fotit, odmítáme, nemáme čas na srandičky. Prý nás viděli v noci v Šumperku. Asi šli z hospody se pěkně vyhajat, zatímco my to vzali trochu oklikou přes hory.
Ze Skřítku pokračujeme na Hvězdu. Znovu nechávám Víťu za sebou, teď už definitivně. Zbývá přeběhnout poslední kopeček a přes Vikýřovice seběhnout do Šumperka. Přeběhnout kopec jsem ještě zvládnul, seběh do Vikýřovic už jsem trpěl a z Vikýřovic do Šumperka už to byl čirý masochismus. Sice rovinka, ale vyběhl jsem z lesa na asfalt a k tomu vysvitlo sluníčko, což unavenému tělu po skoro 100 km moc neprospělo. Pořád kontroluju čas jestli to ještě stíhám pod 12 hodin. Na poslední kontrole asi tak 2 km do cíle už je mi jasné že ne. Je horko. Nějak se mi podařilo sundat triko, aniž bych musel sundat batoh a zastavovat. Musím se přemlouvat, abych ten kousek ještě běžel, nohám už se nechce, ale jak se blížím k cíli, tak mám pocit,  že i trochu zrychluju. Na základnu dobíhám na třetím místě v čase 12:12, extrémisti, spokojeně natažení u pivka, mi nakonec utekli jen o 18 minut. To kdybych věděl, tak se ještě zmáčknu. Hned vyfasuju taky jednoho Šeráka, vyzuju boty a jdu se natáhnout.

Mapa závodu se štítky s kontrol.

Musím Vova s BenQem pochválit, závod se jim povedl, jak výběrem trasy, tak organizačně. Líbil se mi systém samokontrol. Na každé kontrole byl sáček s páskem očíslovaných lepek a podle pořadí doběhnutí na kontrolu jsme si lepily štítky na mapu. Takže každý měl přehled kolik lidí je před ním. Asi by to bylo komplikovanější pro nějakou masovou akci, ale pro komorní závod jako tenhle ideální řešení. To že nebyly občerstvovačky mi nevadilo, aspoň můžu testovat svoje jídlo a nespoléhat se na to co mi dají. Taky využiju batoh s camelem, který by jinak zahálel ve skříni.

Úplně nejvíc se mi ale líbilo, že jsem si proběhl celý hlavní hřeben Jeseníků (cca 40 km) a cestou potkal jen dvě holky se psy (ty spáče na Klínovci nepočítám). Škoda že byla špatná viditelnost, mohlo to být ještě lepší, ale i tak, když jsem vyběhl na Vysokou holi a mlha se rozestoupila a já jsem viděl před sebou tu horskou louku táhnoucí se po hřebenu, nalevo i napravo v údolí se válela mračna, tak jsem se musel na chvíli zastavit a vychutnat si ten pocit být tu sám.

web závodu: http://jesenickastovka0.webnode.cz/

2013 - XVIII. týden

Po     11,5 km; 1:00; trail, skoro rovinka
         lehký výklus do ledničky a zpět. To je místo v lese, aby si někdo nemyslel, že jsem si klusnul z gauče do lednice pro pivo :-)
Út     volno
         dneska nic, ale i tak jsem v dubnu konečně poprvé naběhal přes 400 km, a to o celé 3 km. K tomu 7500 nastoupaných metrů a zabralo to 33 hodin. Ještě bych to zkusil natáhnout k 500, ale nemůžu moc šidit rodinu a práci.
St     15,2 km; 1:13; trail, nastoupáno 356 m
         prvomájové odpolední proběhnutí, potom posezení u pivka s grilovanou makrelou. Zapomněli sme se cestou někde zastavit pod rozkvetlou třešní, tak snad to nebude mít následky :-) A za dva dny vyrážím na letošní první velkej flák, už se nemůžu dočkat.
Čt     13,2 km; 1:07; trail, nastoupáno 404 m
         doufám, že do zítřka moc nenaprší, aby z toho v sobotu nebyly bahenní koupele :-)
Pá-So      100 km; 12:12; trail, nastoupáno 3200 m
          Jesenická stovka úspěšně za mnou, pěkné 3. místo. Snad budu mít trochu času něco sepsat. Momentálně na to nemám ani dost sil :-) Ale ten čas se mi povedl, co Honzo :-) 
Ne     volno
          dnes jenom asi dvouhodinová procházka, aby nohy úplně nezatvrdly, zítra už se půjdu proběhnout. Přihláška na TMMTR odeslána!

Celkem 140 km, v květnu mě čeká ještě jeden ultra závod, tak to bude slušná kilometráž :-)