Jesenická 100

Abyste neřekli, že jsem se s váma nepodělil o zážitky, tak něco málo letošní Jesenické stovce.

Letošní zimní objemový trénink byl nebyl vůbec objemový, protože jsem se musel učit a do toho stíhat práci atd. Takže v dubnu jsem na vyladění formy naběhal neuvěřitelných 59 km :-) Běhat jsem pořádně začal týden před Borákem, kam jsem se přihlásil na maraton abych se trochu rozklusal. Potom mě nohy řekli, že jsem to asi trochu přehnal, tak týden před závodem jsem zase ubral a spíš odpočíval. Ale do Šumperka jsem se na start nakonec vydal.

Všichni tak nějak počítali, že se o vítězství bude rozhodovat mezi loňskými medailisty, tedy Karlem Axmannem, Vaškem Králem a mnou. Karel bohužel nemohl běžet, tak to zbývalo na mě a Vaška. Tak jsme hned od startu vyrazili na čele. U Vaška to byla taktika Vlčího Dolu, napálit to od startu co to dá a pak už to vedení nějak udržet. U mě to byla spíš potřeba držet se někoho kdo zná trasu. Ta se v úvodní části mezi Šumperkem a Ramzovou od loňské dost lišila. Taky museli dát polovině lidí organizátoři 30 min penalizaci za vynechání tajné kontroly na náměstí v Branné, ale furt lepší než je všechny diskvalifikovat. Určitě bych dopadl stejně :-) Hned od začátku nás do trojice doplnil David Tkacz z Polska. Pobíhal kolem jako ratlík co má radost, že ho vzal páníček na výlet. Chvíli byl před náma chvíli za náma, všechno podle něj bylo "fantastic", občas si i zazpíval. Ale jinak fajn kluk. A tak jsme to spolu táhli vcelku svižným tempem společně ve třech až na Vozku. Tady mě dohnal hlad a musel jsem něco zakousnout. Zatímco spánkovou krizi před rozedněním jsem jakž takž překonal, tak tohle už jsem ignorovat nemohl. Takže jsem na kontrole vytáhl jídlo a pomalu chůzí pokračoval, jenže kluci mezitím rychle seběhli dolů a jejich náskok už se mi stáhnout nepodařilo. Když jsem dorazil na sedlo pod Vřesovkou, tak jsem je ještě zahlídl nahoře před Vřesovou studánkou. Určitě to nebyl nepřekonatelný náskok, ale šel jsem si dál svým tempem a nesnažil se je nějak plánovaně dohánět. Nakonec závod byl teprve v polovině a stát se může cokoliv. 

Na vřesové studánce jsem doplnil vodu a začal jsem sbíhat do Červenohorského sedla, když jsem byl skoro dole, tak jsem je zase zahlídl, jak kopce v protějším svahu probíhají po cestě skrz sjezdovku, takže jejich náskok byl zatím stejný. Stejně daleko před sebou jsem je zahlídl ještě na rozcestí pod Pradědem, při stoupání z Ovčárny kolem Petrových kamenů, tam jsem jim byl asi nejblíž a naposled když jsem byl na Jelení studánce. Občas jsem se ohlédnul, jestli někdo nepronásleduje taky mě, ale nikde ani živáčka a tak jsem si sám se sebou spokojen pokračoval pro třetí místo. Na skřítku mě tajná kontrola informovala, že přiběhli před dvaceti a odběhli před deseti minutama, takže náskok byl víceméně konstantní a vydržel až do cíle. Ze skřítku už je to většinou asfalt a mírně zvlněný profil, tak jsem se snažil přecházet do chůze co nejméně. Ovšem nohy už začínaly protestovat a tak jsem do chůze přecházel častěji než jsem měl v plánu. V cestě mi stál už jen poslední výraznější kopec - Prostřední skála. Pamatoval jsem si jak jsem loni na něm měl už všeho dost a tak jsem se moc netěšil, ale letos mi tak strašný nepřipadal. Asi už jsem otrlejší a jen tak něco mě nerozhodí. Takže prostřední skálu jsem překonal bez obtíží, zato seběh do Vikýřovic byl utrpení. Nohy ve Vivobarfoot už byly celkem omlácené a kameny na cestě mi dávaly co proto. Dolů jsem tak jako tak musel, takže nezbývalo než zatnout zuby a seběhnout to co nejrychleji, ať to mám za sebou.

Ve Vikýřovicích jsem si ještě drobně zakufroval, vydal jsem se špatnou ulicí, ale uvědomil si to asi po 300 metrech, ale při rychlosti běhu po 100 km a víc jak 3000 m převýšení to byly ty 4 minuty, které mi chyběli, abych to dal pod 12 hodin a možná i těch 5 co jsem v cíli ztrácel na druhého Davida Tkacze.

Nakonec jsem tedy zopakoval třetí místo z loňského nultého ročníku skoro jsem trefil i ten loňský čas. 

Těsně po doběhu.

Výsledky: http://url1.eu/884

Fotky: http://url1.eu/IdM

TransMoravian Masochist Trail Run 2013

Závod na který jsem se tento rok nejvíc těšil a z kterého jsem měl zároveň největší obavy. Transmoravský masochostický terénní běh. 100 mil (161 km) napříč Moravou z Olešnice do Lulče a zpět. Nic tak dlouhého jsem ještě nezkusil, takže to byl trochu krok do neznáma, ale zvládl jsem to myslím dobře.

Start byl v sobotu ve 2:00 hod. Tak jsem využil možnosti přijet už den předem a vyspat se trochu před startem na místě. Doma bych stejně oka nezahmouřil. Zázemí závodu je na fotbalovém hřišti v Olešnici.Spát jsem mohli v klubovně na nafukovacích matracích. Před jednou hodinou po půlnoci jsem se probudil a začal se pomalu chystat na start. Najíst se, roztřídit balíčky na občerstvovačky a pomaluse obléct a čekat. Napřed jsem nevěděl v jakých botech poběžím. Všechny NB MT101 co mám, už jsou celkem dotrhané a v Merrellech jsem si na tak dlouhou štreku netroufal. Tak jsem zvolil Mizuno Cursoris, které jsem dostal k testování a myslím, že jsem udělal dobře. 

Krátce po druhé hodině se 9+8 odvážlivců postavilo na start (9 na celých 100 mil a 8 na 100 km) a mohli jsme vyrazit. Naštěstí nikdo nevyrazil jak splašený a rozběhli jsme se pohodovýn tempem kolem 6 min/km. Až na první občerstvovačku jsme nemuseli mít strach, že bysme zabloudili. Běželi jsme ve skupince se zkušenými účastníky a taky nám dělalo doprovod auto, co vezlo věci na občerstvovačku. Občas nám sice ztěžoval dýchání zvířeným prachem na polní cestě, ale nemuseli jsme moc koukat kam běžíme. Kromě prvních několika kilometrů po vyběhnutí z Olešnice, se až na první občerstvovačku v Lysicích běželo po silnici. Na konci Lysic jsme se občerstvily a vyrazili jsme, jak nás nasměrovali, "mezi kozy", tj. mezi dva kopečky známé jako prsa Moravy. Dan se na občerstvovačkách moc nezdržoval, takže hned zmizel v dáli a my jsme postupně vyrazili za ním. Běžel jsem společně s Pavlem Sedlákem a Honzou Škrdlou. Běželo se většinou po vedlejších silničkách mezi dědinama. Cestou si oba museli odskočit do lesa, tak jsem běžel dál sám až najednou na rovném úseku silnice, vidím v dáli před sebou Dana. Ta si říkám, buď on běží moc pomalu nebo já moc rychle. Ještě pár kilometrů jsem ho stíhal a někde před druhou občerstvovačkou jsem ho doběhl. Pak jsme běželi víceméně společně až na otočku. Na chvíli mi utekl, když jsem si musel odskočit já. Mezitím mě předběhli i Honza, ale oba jsem je další občerstvovačkou v Jedovnici dohnal. To byla pro Honzu otočka, protože běžel jen 100 km. Dan se zase dlouho nezdržel a vyrazil dopředu, já jsem se v klidu občerstvil a vyrazil za ním. Ale až do další občerstvovačky v Račici jsem ho neviděl a byl jsem hodně překvapený, když mi řekli, že jsem první. Než jsem se osvěžil, tak Dan přiběhl asi 2 minuty po mě. Hned za Jedovnicí si udělal výlet mimo trasu a už mě nedohnal. Do posledního úseku jsme tedy vyrazili společně a nebýt toho, že jsem musel na malou, tak bysme doběhli spolu i na otočku. Tam byl Dan zase o chvilku přede mnou a když jsem přiběhl, on už vyrážel na cestu zpět. Já jsem si dal oběd :-) v podobě bagety domácí přípravy, doplnil tekutiny a vydal se za ním. Vzhledem k tomu, že jsem se zdržel, tak už jsem si nedělal zbytečné iluze, že bych ho dohnal. Kousek za otočkou jsem potkal Pavla a postupně i další chlapy v pořadí. Pak jsem ale na lesní cestě špatně vyhodnotil směsici šipek na stromech a seběhl jsem zkratkou rovnou do Rakoveckého údolí. Tam jsem si měl běžet, ale vynechal jsem kontrolu v Račici. Takže otočka a zpět do kopce. Mezitím mě předběhl Pavel a nemohl jsem se pozdravit s Martinou Němečkovou, která mezitím proběhla v protisměru. Pavla jsem sice ještě zastihl na občerstvovačce, ale počkat na mě nechtěl :-). Tak jsem chvilku spočnul a vyrazil za ním. Až sem se mi běželo celkem v pohodě, nohy už toho sice měly dost, ale pořád poslouchaly a běžely. Dál už jsem začínal chápat proč je v názvu závodu to cizí slovo -masochistický. I když jsem začínal zhruba tak každých 10-15 min zařazovat minutu chůze, tak jsem pavla přece jen v Jedovnici na občerstvovačce dostihl a pokračovali jsme společně. Do Petrovic jsem se ještě držel s ním, ale pak jsem si jednou musel odskočit a už jsem ho nedohonil. Co vám budu povídat, jak jsem osaměl , tak šla morálka do háje a měl jsem co dělat abych se donutil běžet. Někde cestou se mě Ježíš na křížku prostřednictvím nápisu na podstavci ptal, jestli bolest má, je stejná jako bolest jeho, tak jsem mu řek, že jo a možná ještě větší ale netvářil se, že by mi to věřil :-) Před poslední občerstvovačkou v Lysicích byly pole s rybízem těsně před sklizní, takže jsem bral plnými hrstmi. Na občerstvovačce jsem z dálky zahlédl Pavla jak zrovna vyráží na poslední úsek do cíle. Říkal jsem si, že to ještě není tak marné, ale neměl jsem sil ho stíhat. Hezky jsem si snědl další bagetu, napojil se a vyrazil jsem taky. Po chvíli jsem usoudil, že se můj běh začíná podobat běhu Jirky Soukupa (tím nechci nijak shazovat, jeho výkony v jeho věku jsou obdivuhodné), tak jsem usoudil, že je lepší svižná chůze rychlostí 7 km/h, než "běh" rychlostí 8 km/h. Při chůzi nohy tak nebolely a občas jsem mohl i kousek popoběhnout. Nakonec jsem posledních 21 km tímto stylem zvládl vcelku rychle za 2:48 a do cíle jsem doběhl (ano doběhl, endorfiny odplavily bolest, takže jsem mohl závěrečné 2-3 km běžet) v čase 17:55:47. Letos už podruhé s Danem na bedně, no, začínám si na to zvykat :-)
Sám jsem si před závodem stanovil soukromý limit 20 hodin, takže jsem s výsledkem spokojený. Možná kdybych trochu líp rozvrhl síly, tak se v závěru nebudu tak trápit. Závod se mi líbil. Kdy jindy má člověk příležitost poznat tolik krás Moravy za jediný den :-) Organizace a zázemí závodu taky skvělé, hlavně Eva s Jarkou, co se starali o naše žaludky v zázemí, zaslouží medaily.


Výsledky: tu
Fotky: tu, tu a aj tu, a eště tu

Ultramaraton Borák 2013

Začínám sbírat body do letos nově vyhlášeného Ultracupu. Ne nějak cíleně a systematicky, spíš jen tak mimochodem. Ultramaraton Borák byl čtvrtým z celkem 12 zařazených závodů. To už mám 3 závody manko :-). Tento závod jsem si vybral, protože pěkně zapadl do mého letošního kalendáře a taky to mám blízko, jinak bych musel příští týden na Silvu a to už je trochu z ruky.

Hned po příjezdu na místo startu závodu u hotelu Střelnice na kraji Loštic se nám o zábavu postaral místní provozní, který přijel autem do práce asi přímo z nočního tahu, protože po vystoupení z auta měl problém vyjí 3 schody ke dveřím. A hned začal sjednávat pořádek a vyhazovat ubytované běžce jen ve spodním prádle z pokoje, byly podle něj moc hluční a rušili ostatní hosty. Měl asi 40 kg a 3 promile navíc, tak jsme se mu ani nesnažili vysvětlit, kdo že tu vlastně ruší hosty :-) Takže den nám začal pěkně vesele a mohli jsme se těšit na závod. Za chvíli se začali sjíždět i ostatní závodníci. Po ránu bylo celkem chladno, tak jsme na přeslečení a protažení využili vstupní halu hotelu. Po registraci jsme všichni dostali uvítací balíček ve kterém byly nějaké pochutiny a pár drobností. Před startem nám ještě Vašek Orálek vysvětlil nástrahy na trase a mohli jsme vyrazit.

Jako tradičně start lehce přepálený, tempo asi tak na desítku, maximálně 1/2maraton :-), To nám samozřejmě nevydrželo moc dlouho a postupně jsme začali odpadat. Na čele zůstal Dan Orálek s Martinem Bothem, za nimi vlál Kamil Pulicar a potom já s Pavlem Sedlákem. Po krátkém seběhu lesem hned za startem se proběhlo okrajovou částí Loštic a polní lesní cestou se pokračovalo po rovince asi 2 km, pak se přeběhlo po lávce do lesa a trasa pokračovala další asi 3 km lesní cestou, víceméně do kopce k občerstvovací stanici. Tady byla jen voda a ionťák. V prvním kole jsem jen proběhl, ale v dalších už jsem poctivě zastavoval a doplňoval tekutiny. Kousek za občerstvovačkou jsme zahlédli Kamila jak odbočil z hlavní cesty, byly tam šipky, ale ty nepatřily nám. Já jsem svoje pochybnosti dal najevo hned, Pavel mě přesvědčil ať běžíme za Kamilem, ale po pár stech metrech jsme to stejně otočili zpět na cestu. Tam už stál cyklo předjezdec, který nám měl ukazovat cestu v prvním kole, ale v kopci jsme ho nechali za sebou. No co, bloudění k ultra patří. Pak už to bylo zase bez problémů, přes Obectov zpět k hotelu Sřelnice a hurá do dalšího kola.

Jak jsem psal, závod se rozběhl celkem svižně, ale postupně jsme se každý usadili v tom svém tempu. První dvě kola jsem běžel společně s Pavlem Sedlákem, pak začal trochu zaostávat. Kamil byl na většinou na dohled přede mnou, na konci čtvrtého kola jsme byly na občerstvovačce dokonce společně, ale on se nezdržoval a běžel dál, já jsem v klidu zakousl ovoce, čokoládu zapil ionťákem a vodou, žádný spěch, Takže ke konci už jsem ho z dohledu ztratil. Ani Pavla jsem za sebou dlouho neviděl. Cestou jem postupně předbíhali pomalejší běžce o kolo a taky veterány na maratonské trati. Občas jsem s někým kousek poběhl společně a trochu jsme pokecali.

Po náběhu do pátého kola potkávám Martina, zabalil to, takže se rázem posouvám na 3. místo. Je to sice jenom díky momentální Martinově indispozici, ale i to ke sportu patří. Takže teď už si jen tu bednu ohlídat. V té chvíli byl Kamil ještě v dohledu asi minutu přede mnou a v koutku duše jsem doufal, že mu po ŠUTRu dojdou síly, ale nedošly. A ještě mi celkem utekl. Do cíle jsem doběhl asi 10 minut po něm v čase 5:51. Pavla jsem za sebou taky dlouho neviděl, takže jsem byl celkem překvapený, že se v cíli objevil jenom asi minutu po mě.

Oproti plánu se trochu změnila trasa a běželo se jen 6 okruhů, místo původních 7. Oficiálně necelých 70 km. Trať se hodně terénem i profilem podobá mým tréninkovým trasám, takže se mě běželo fajn, jen po přepáleném začátku postupně ubývalo sil. Být to stovka, tak nevím jakým tempem bych se doplazil do cíle :-) Na start jsem se postavil v Merrellech Trail Glove, které jsem nedávno recenzoval na BezvaBěhu a musím je pochválit, běželo se v nich perfektně. Ke konci už jsem trochu cítil kamení po kterém se občas běželo, ale to chce si zvyknout. Nulový sklon mě problém nedělá, spíš naopak.
Celkově se mě závod moc líbil a zasloužil by si trochu početnější účast. Přece jenom to byl první ročník, tak příští rok snad přiláká více běžců. Takto to byla dost komorní záležitost. Jsem rád, že jsem se po delší době viděl s Kamilem a poznal se dalšími lidmi. S některými se potkám zase v červenci na TMMTR. Už se těším.

web závodu: Ultramaraton Borák
Fotky: Dan Orálek, MK Seitl
Video: tady

Jesenická stovka 2013

První ultra letošní sezony. Těšil jsem se , ale zároveň, čím více mám naběháno, tím větší je můj respekt z podobných závodů. Jesenickou stovku pořádali Martin Benc (BenQ) a Vojta Vozda (Vovo) ze Šumperka. 

Do Šumperka to mám 3 stanice vlakem, takže jsem vyrazil asi 2 hodiny před startem. Chtěl jsem se přes den trochu vyspat, ale naše dcerka byla jiného názoru, tak ji moje milá žena vzala na výlet k babičce, abych měl trochu klidu. Pustil jsem si hokej a snažil se usnout u televize. Moc to nešlo. Naštěstí v Šumperku vlak končí, jinak bych jel bůhví kam.

Prezentace, základna a cíl závodu byly kousek od nádraží u Vozdů. Odtud se, po nezbytném výkladu trati a seznámení s mapou, šlo na start. 

Jak se dostanu do Ramzové, tak už nezabloudím :-)

Ten byl v režii Mr. & Mrs. Vozdových. Ještě nezbytné odskotačení do blízkého křoví. Pak už se začlo odpočítávat. Ne však minuty a sekundy zbývající do startu, jak by každý čekal. Vcelku originálně jsme se sunuli ve skupině ke startovní čáře a odpočítávali se poslední desítky metrů do startu (cíle). Takže jsme napřed přišli ke značce: "Do stratu zbývá 30 m (do cíle 100 km a 30 m)", potom  další: "Do stratu zbývá 20 m (do cíle 100 km a 20 m)"....A stratovalo se na Zelenou. Ale opět originálně, nikoli na semafor, ale na panáka legendárního pepermintového likéru.

Startovalo se na Zelenou.

Hned po startu se utrhlo pár šílenců tempem jako by je čekal jen maraton po rovince a ne 100 km přes hory a doly. Po chvíli vepředu zůstala už jen dvojice extrémistů z Vlčího Dolu (Karel Axman a Václav Král z týmu Vlčí Důl - ryzí extrém z hor) a skupinka asi 5 běžců včetně mě se usadila, v celkem rozumném tempu, za nimi. Byl mezi námi i Vovo, takže jsem měl v plánu se v této skupince udržet co nejdýl, protože cestu do Ramzové jsem neznal. Vovo nás navigoval přes první 2 kontrolní stanoviště. Spolu s Víťou Otevřelem si  pořád držíme mírný náskok, ale pak se seknem na rozcestí a stejně radši čekáme na ostatní, abysme našli správnou cestu. Při seběhu do Nových Losin jsme se trhli trochu víc a už jsme kufrovali. Ve vesnici jsme se vydali opačným směrem a zaběhli jsme si asi kilometr, než jsme si ujasnili, že běžíme blbě. Naštěstí to byl jediný kufr. Kluci nás samozřejmě mezitím předběhli, ale po chvíli je zase dobíháme a necháváme za sebou. Jakmile jsme se dostali na hlavní silnici z Františkova do Branné, tak už to bylo bez problémů. V Branné se odbočilo po zelené až ke třetí kontrole kousek před Ramzovou. Do ramzové to pak bylo po neznačené široké lesní cestě, takže už nebylo kam zabloudit.
Trochu se ochladilo a začalo pršet, přemýšlím jestli vytáhnout nepromokavou bundu nebo dlouhé kalhoty, ale nechávám to tak. Máme v nohách cca 40 km za 4:30. Trochu se zdržím, musím podat hlášení mojí ženě, která by jinak doma oka nezahmouřila. Mezitím mě opět dobíhá Víťa. Teď už se nemusíme spoléhat na nikoho kdo zná trasu, protože nastupujeme na trasu Jesenického maratonu, takže dál už to znám. Ale to co je za dne jasné jak facka, tak v noci vypadá úplně jinak a občas na rozcestí trochu tápu. Na Šerák kolem Obřích skal taky rozhodně nevybíháme tak svižně jako při jesenickém maratonu :-)
Chata na Šeráku má zavřeno, kdo by na nás taky ve 4 hod ráno čekal. Teploměr u vchodu ukazuje 3°C, měl jsem v pátek obavu, že to bude horší, ale i tak nasazuji rukavice, protože do prstů už se mi dává zima. Teď už to bude pohodička po hřebenu, jenom ty panoramata si neužijeme. I když už se rozednilo a čelovky jsou schované v batohu, tak přes mlhu toho moc nevidíme. Hlavně nezapomenout odbočit na Vozku, je tam kontrola, tak bysme se stejně museli vracet. Na hřebenu je cesta stále pod vodou, v okolí vozky taky hodně pod zbytky sněhu. O suchých nohách si můžeme nechat jen zdát. Víťa je mi stále v patách, z kopce mu trochu uteču, ale pak se někde chvilku zastavím a už je zase se mnou.
Na 6. kontrolní, stanovišti na Klínovci vyrušíme stanující trampy. Asi nečekali takový provoz hned po ránu. Stan si postavili přímo do turistického přístřeší. A to jsem se až v cíli dozvěděl, že sáček s kontrolníma samolepkama byl zabarikádovaný stanem na zadní stěně přístřešku, takže ryzí extrémisti je asi trochu nešetrně vzbudili a pro nás pomalejší, už sáček předělali na přístupnější místo. Na kontrole mě Víťa jako obvykle doběhl abych se mu vzápětí zase vzdálil. Na cestě mezi Pradědem a Ovčárnou potkávám slečnu se psem, první člověk kterého na trase kromě běžců potkávám. Zastavím se až na Jelení studánce abych doplnil vodu do vaku, dojedl zbytek tortily a zbývající zásoby přendal z batohu do kapes. Ještě jsem svlékl propocenou mikinu a vyměnil ji za suché triko s dlouhým rukávem. V tom kolem mě prsviští Víťa. Vypadal celkem svěže. Než jsem se zase rozběhl, tak už jsem ho zahlídl jen jak někde na horizontu mizí za kopcem. Tak jsem vyrazil dál, teď už jen Ztracené kameny a pak to bude víceméně z kopce do Šumperka. Než jsem ze Ztracených kamenů seběhl na Skřítek, tak jsem Viťu zase dohnal. Přes skřítek probíháme společně. Právě zastavuje nějaké auto a chtějí si nás fotit, odmítáme, nemáme čas na srandičky. Prý nás viděli v noci v Šumperku. Asi šli z hospody se pěkně vyhajat, zatímco my to vzali trochu oklikou přes hory.
Ze Skřítku pokračujeme na Hvězdu. Znovu nechávám Víťu za sebou, teď už definitivně. Zbývá přeběhnout poslední kopeček a přes Vikýřovice seběhnout do Šumperka. Přeběhnout kopec jsem ještě zvládnul, seběh do Vikýřovic už jsem trpěl a z Vikýřovic do Šumperka už to byl čirý masochismus. Sice rovinka, ale vyběhl jsem z lesa na asfalt a k tomu vysvitlo sluníčko, což unavenému tělu po skoro 100 km moc neprospělo. Pořád kontroluju čas jestli to ještě stíhám pod 12 hodin. Na poslední kontrole asi tak 2 km do cíle už je mi jasné že ne. Je horko. Nějak se mi podařilo sundat triko, aniž bych musel sundat batoh a zastavovat. Musím se přemlouvat, abych ten kousek ještě běžel, nohám už se nechce, ale jak se blížím k cíli, tak mám pocit,  že i trochu zrychluju. Na základnu dobíhám na třetím místě v čase 12:12, extrémisti, spokojeně natažení u pivka, mi nakonec utekli jen o 18 minut. To kdybych věděl, tak se ještě zmáčknu. Hned vyfasuju taky jednoho Šeráka, vyzuju boty a jdu se natáhnout.

Mapa závodu se štítky s kontrol.

Musím Vova s BenQem pochválit, závod se jim povedl, jak výběrem trasy, tak organizačně. Líbil se mi systém samokontrol. Na každé kontrole byl sáček s páskem očíslovaných lepek a podle pořadí doběhnutí na kontrolu jsme si lepily štítky na mapu. Takže každý měl přehled kolik lidí je před ním. Asi by to bylo komplikovanější pro nějakou masovou akci, ale pro komorní závod jako tenhle ideální řešení. To že nebyly občerstvovačky mi nevadilo, aspoň můžu testovat svoje jídlo a nespoléhat se na to co mi dají. Taky využiju batoh s camelem, který by jinak zahálel ve skříni.

Úplně nejvíc se mi ale líbilo, že jsem si proběhl celý hlavní hřeben Jeseníků (cca 40 km) a cestou potkal jen dvě holky se psy (ty spáče na Klínovci nepočítám). Škoda že byla špatná viditelnost, mohlo to být ještě lepší, ale i tak, když jsem vyběhl na Vysokou holi a mlha se rozestoupila a já jsem viděl před sebou tu horskou louku táhnoucí se po hřebenu, nalevo i napravo v údolí se válela mračna, tak jsem se musel na chvíli zastavit a vychutnat si ten pocit být tu sám.

web závodu: http://jesenickastovka0.webnode.cz/

UUU - Ústecký univerzitní ultramaraton

O tomto závodě jsem začal uvažovat hned jak Kostěj zveřejnil první informace o jeho konání. Kdysi jsem uvažoval o Silva Nortica Ultramaratonu, ale tam mě odrazoval vysoký podíl asfaltu na trase. Kostěj rád běhá v přírodě, takže na jeho trase bylo asfaltu minimum, pouze nejnutnější průběhy vesnicemi. A taky je to jeden z mála ultra trailů pro běžce, a ne žádný dálkový pochod. I když pro nás, co si chceme jednou zkusit UTMB jsou nevyhnutelné, pokud nechceme jezdit na kvalifikační závody za hranice naší vlasti. Ale zpět k UUU. 

Rozhodl jsem se, že nevyužiju možnosti přespání na kolejích před závodem. Stejně bych oka nezahmouřil a tak jsem vyrazil vlakem ve čtvrtek ve 20:44 ze Zábřehu přes Prahu do Ústí nad Labem. Tam jsem dorazil asi hodinu po půlnoci. Na nádraží jsem kouknul na mapu města a vydal se hledat místo startu, rektorát UJEP na ulici Hoření. Bylo to jednoduché, furt do kopce. Na místě jsem byl sám, všude tma, tak jsem vybalil karimatku a na chvilku se natáhl. Spát mi nešlo, tak jsem si aspoň chvíli četl. Před 3. hodinou konečně Kostěj otevřel kancelář závodu, kde pár závodníků už nocovalo. Vybalil jsem si svých pár švestek a pomalu se začal připravovat na start. Ještě jsem musel podepsat prohlášení, které jsem ani nečetl a vybrat si číslo. 7 už nebyla, 1 taky zadaná, tak jsem sáhnul po 14. Teď ještě vymyslet na co ji přišpendlit. Start nad ránem, takže bude zima, ale do cíle plánuju doběhnout kolem 16. hodiny a to už bude teplo. Nakonec jsem připnul na trenky, které jsem natáhl přes dlouhé elasťáky, s tím že na 50 km sundám elasťáky a nechám si jen trenky a odpadne nutnost předělávat číslo. Ještě jsem přemýšlel jestli sebou tahat vodu, ale na trase mají být dvě občerstvovačky + plus all inclusiv na otočkách 25, 50 a 75 km, takže jsem se rozhodl běžet na lehko, jen s gelem a kouskem čokolády v kapse. 

Přesně ve 4:00 se na start postavilo 27 natěšených běžců a mohli jsme vyrazit. Naštěstí nikdo nevyrazil zběsile dopředu, protože já jak se znám, bych se hnal za ním a mohlo by to špatně skončit. Všichni rozbíhají zvolna s respektem ke kilometrům co máme před sebou. Někdo 100 a většina jen 50. Běžíme ve skupině, aspoň se nemusím soustředit na cestu a nechám se vést davem. Trasa vede nejkratší cestou z města, kolem hydrometeorologického ústavu přes Žežice, kde se napojíme na žlutou turistickou trasu a po té běžíme do Blanska, kde je na kraji obce pod zříceninou první "vodní" občerstvovačka. Naštěstí místní cestu trochu znají, tak nebloudíme. Pokračuje se dál do vesnice Lipová, tam začínáme trochu tápat, protože se dostáváme do míst kde se běží přes pastviny, a cesta je značená fáborky z červenobílé vymezovací pásky na prutech na dohled od sebe. Na dohled jo, ale za bílého dne. Po tmě s čelovkama máme trochu problémy. Největší kufr přijde kousek za Lipovou, kdy vyběhneme z lesíka na pastvinu, máme se dát podle lesa doprava, ale nějaký chytrák nás vede spíš přes pastvinu vlevo. Jenomže on běží podle trasy zveřejněné na webu závodu, ve které došlo k drobným změnám, na které nás Kostěj upozorňoval. Ozývají se hlasy, že je něco špatně, že už dlouho nebyla žádná značka, ale celá skupina běží dál. Nakonec doběhneme k občerstvovačce do Čermné, tak jsme všichni spokojení, že jsme zpátky na trase. Našemu bloudění ale není konec. Dál se vydáváme podle pokynů obsluhy na občerstvovačce po značce přes most. Jak si tak běžíme, najednou proti nám běží dva běžci. Říkáme jim, že jdou špatně, oni zase že jdeme špatně my, tak si běžíme zase každý svým směrem. Dobíháme k ohradníku a zase špatně odbočujeme, dlouho není žádná značka, tak se asi půl km vrátíme zpět k ohradníku a zjistíme, že fáborky jsou na sloupcích. Zase jsme našli cestu, a tak běžíme dál, potkáme další skupinku, která tvrdí že běžíme špatně. My jak mezci - ne to vy běžíte špatně, nás sem poslali z občerstvovačky. Porovnáme km - oni 13, my 17. Pořád pokračujem svým směrem, až doběhneme k podezřele povědomému místu. Bahnité místo rozdupané dobytkem. Tady už jsme jednou byli. Tak konečně dáme za pravdu těm co běželi v "protisměru" a otáčíme. Ještě jedou probíháme občerstvovačkou v Čermné a pokračujeme, teď už správným směrem na Libouchec a dál na otočku v Tisé. Cestou sladíme tempo se Zdeňkem Kolmanem, se kterým to pak táhnu až na 75. km. Za Libouchcem vybíháme do kopce a pak už jen kousek po vrstevnici a jsme v Tisé. Počítáme kolik lidí je před námi a tipujeme kolik jich asi běží celou 100km trasu. Na otočku jsme dorazili společně v čase 3:08:14 na průběžném 13. místě a s 5 km navíc. Zdeněk má svůj tým, který objíždí občerstvovačky a dělá mu všude podporu. Já si musím vystačit sám. Z kapsy vytáhnu gel, dám si banán a nějaké ovoce, zapíjím vším možným a vyrážíme zpět do Ústí.
Nasadili jsme celkem ostré tempo a vydali jsme se na stíhací závod s cílem stáhnout ztrátu do otočky na 50km na minimum, což se nám celkem daří. Občas mrknu na garmina a sleduju jak se postupně sekundu po sekundě vylepšuje průměrné tempo. Až mám strach abysme to moc nepřepálili. Na každé občerstvovačce zjišťujeme ztrátu, moc se nezdržujeme a běžíme dál. Ve stoupání do kopce z Libouchce do Čermné předbíháme jdoucí Karolínu Tippeltovou, vítěznou ženu na 50km. Když sbíháme z kopce do Čermné, tak už vidíme pravděpodobně vedoucího běžce (maximálně druhého v pořadí) ve stoupání do protějšího kopce za občerstvovačkou. Tam nám řekli že jsou před náma ještě 3 a ten první má asi 25 min náskok. Takže jsme viděli druhého a třetí před chvilkou vyběhl. Tak neleníme a makáme. Z Čermné je to opět do kopce, kde na louce předbíháme Louku, ten nám otevře ohradník a ušetří nám ohýbání hřbetu. Patrika Černého na průběžném druhém místě předbíháme na lesní cestě mezi Blanskem a Žežicema asi 3 km před Ústím. Prvního už se nám doběhnout nepodaří, ale na základně zjišťujeme, že běžel jen 50 km, takže jsme se probojovali na čelo závodu, s mezičasem 5:32:25. 

Na základně svlékám dlouhé elasťáky, nechávám si jen trenky, vyměním propocené triko za suché a taky přezouvám promáčené ponožky. Hned se nohy cítí líp, když jsou v suchu. Na cestu si opět beru gel do kapsy, nepohrdnu ani nabízenou müsli tyčinkou, doplníme tekutiny a pojíme nějaké dobroty. Ještě si se Zdeňkovým podpůrným týmem domlouváme polívku v restauraci na 75 km a vyrážíme zpět na trať. Cestou vtipkujeme jak si to rozdáme až na cílové čáře. Na druhém kole je příjemné to, jak nás všichni co jsou ještě na trase první 50, ať už je to pro ně konečná nebo pokračují dál, povzbuzují a nahrazují tak chybějící davy diváků :-). V první půlce jsem měl největší obavy z toho, že na mě přijde krize z nevyspání, chvílemi jsem cítil, že bych usnul hned jak dosednu na prdel, ale ve druhé půli mám pocit, že mě únava z přibývajícími kilometry spíš opouští. Zdeňek se stále drží se mnou, ale postupně se začíná propadat. Do Čermné už dobíhám z mírným náskokem, ještě na něj počkám a pokračujeme společně, ale v seběhu do Libouchce ho ztrácím a potkáme se až na otočce v Tisé, kde už má skoro 7 min ztrátu. Já dobíhám v čase 8:21:01. Než přiběhne, tak stihnu sníst polívku a trochu odpočinout a když se objeví, tak já vyrážím zpět na posledních 25 km do Ústí. Když vybíhám od restaurace, tak mi nějaký turista v mysliveckým říká, že mě už dnes viděl v Ústí. S úsměvem mu odpovím že je to celkem možné a vydám se na cestu.
Do kopce už to fakt nejde, takže zařazuju chodecké vložky. Zato po rovince to jde celkem snadno. Nohy už jedou tak nějak automaticky, co jiného jim zbývá. Cestou postupně v protisměru míjím všechny co měli dost sil a vydali se do druhého kola. Vzájemně se povzbuzujeme. Při tom osamoceném běhu s tolika kilometry v nohách to psychicky dost pomůže. To samé platí pro občerstvovačky. Jako poslední míjím Martinu Němečkovou když mi chybí nějakých 5-6 km do cíle. Chtěla původně běžet jen 50, tak se ptám jak to, že pokračuje. Odpověď byla prostá. Prostě o 15 minut nestihla 8hodinový limit pro 50km trať, tak se otočila a pokračovala dál, aby ve výsledcích neměla místo času DNF. 

Za Žežicema na silnici už mě z dálky fotí univerzitní fotograf, který se pak nestihne přesunout do cíle, takže nemám cílové foto :-) Zbývá mi už jen poslední přeběh přes louku a pak už kolem hydrometeorologického ústavu vbíhám do Ústí. Z kopce po asfaltu to po 100 km není žádná slast, ale běžím s úsměvem, protože už vidím cíl. Je to jen kousek. Dobíhám k cíli, nikde ani živáčka, přebíhám přes cílovou čáru a mířím k budově. Všichni si tam spokojeně vysedávají a ani neví, že tu mají vítěze :-) Tak na ně ode dveří zařvu, kde je jako nějaká cílová páska a ovace. Kluk s mikrofonem pohotově ohlašuje vítěze a čas 11:21:04, Kostěj mi hned letí gratulovat. Já se svalím na židli a chci jen lahev s vodou a chvíli posedět. Pak si dám sprchu a čekám až doběhnou ostatní. Neodmítnu těstoviny s boloňskou omáčkou, poskytnu své první interview, pogratuluju dobíhajícím běžcům a na chvíli odpadnu do spacáku. Asi hodinku si zdřímnu a hned je mi líp.
Abych to nějak shrnul. Závod to byl podařený, skvělá trať s minimem asfaltu. Dobře značená, jen v noci je potřeba se pořádně rozhlídnout, než slepě vyrazím za někým, kdo údajně zná cestu a mohli jsme se vyhnout zbytečnému kufrování. Kopcovitá tak akorát, aby se to dalo skoro celé běžet. Kromě pár stoupání, na které už ve druhé půli nebylo sil. Organizace taky perfektní, občerstvovačky dobře zásobené, co se týče pestrosti občerstvení, tak mě to stačilo. Pokud bude Kostěj pořádat i napřesrok, určitě přijedu.

Výsledky: TADY

Fotky: facebook UJEP

Týdenní kilometry - 39. týden

Po     13 km; 1:10; trail, nastoupáno 386 m
         lehčí trailík v přestávce mezi pracovníma schůzkama
Út      volno
St      volno - sauna
Čt      volno
         večer vyrážím směr Ústí nad Labem na UUU, takže mi držte palce
Pá     100 km; 11:21; trail, nastoupáno 2600 m
          Ústecký univerzitní ultramaraton - výsledky zde
So      volno
Ne     10,8 km; 0:57; silnice, rovinka
          lehké vyklusání po ránu, nohy cítím, ale jde to. Myslel jsem, že to bude horší.

Celkem tento týden 124 km. Za září pak stejně jako v srpnu 337 km a vzalo mi to 31 hodin času a celkem tento rok to zatím dělá krásné číslo 2222 km.

Týdenní kilometry - 24. týden

Po     30 km; 2:35; trail, nastoupáno 1118 m
         příjemné podmračené počasí, po deštích v lese svěží vzduch, pěkně jsem si vynahradil včerejšek, kdy se mi nechtělo do deště :-)
Út     volno
         práce a povinosti
St-Ne     volno
         prostě běhat nestíhám, jenom pracuju, jezdím za ženou a dcerkou do porodnice a mezi tím,  ve volných chvílích slavím. Původně jsem měl v plámu tento víkend Krakonošovu 100, místo toho jsem asi 14 h v kusen lil jedno pivo za druhým, takže taky slušný ultramaraton :-) Teď jdu spat (8:15 neděle ráno) a doufám, že se vzbudím ješte dnes abych se zajel podívat na ty moje zatíčka :-)

Špacír 2012 - chuť vítězství

Milí mladí přátelé, tak i já už jsem si užil svých 15 minut slávy (bylo to spíš 15 hodin utrpení, ale na to se rychle zapomíná). Jak jsem již avizoval, jako testovací 100 km (ne)závod jsem zvolil Špacír, pořádaný každoročně partou lidí kolem vsetínských skautů. Nebudu vás napínat dlouhým vyprávěním a shrnu to v pár větách :-)

Před cestou jsem zkontaktoval Honzu Suchomela, zkušeného to účastníka podobných taškařic a do Vsetína jsme vyrazili společně. Na akci jsem se nijak zvlášť nepřipravoval, kromě toho, že jsem si ve středu vyzkoušel jak se běhá s batohem na zádech. Prostě jsem doma sbalil co bylo, oblečení do deště i do sucha (ve finále je to pak stejně jedno co má člověk na sobě), nějaké ty kalorie na cestu (gely, musli tyčinky, jabka, rozinky), 3 bidony na vodu, MT101 a hurá do Vsetína.

Po příjezdu jsem se rychle zaregistrovali a šli doplnit energii do hospody, moc na výběr toho nebylo, tak jsen nepohrdl Valašským ražničim s bramborem a zapil to pivem. Honza i když věděl, že první jídlo bude až na cca 70km, tak si dal jen to pivo. Potom krátký předstartovní brífink a o půlnoci se vyrazilo.

Tento rok se šlo proti směru hodinových ručiček, tedy ze Vsetína po zelené tur. značce směrem na Ústí. Až do Ústí je to rovinka po asfaltové cyklostezce. Hned ze startu vyrazil nějaký provokatér kupředu, tak jsme se z Honzou taky rozběhli a za chvíli ho předběhli. To jsem ještě netušil, že to je až do cíle naposled, co vidím někoho z ostatních účastníků.

Za Ústím se cesta zvedá do kopce a postupně přechází z asfaltu na panelku a pak na lesní/polní cestu. Když jsme přijeli do Vsetína, tak bylo po dešti, teď jsme teprve poznali, co to bylo za průtrž. Bahna málem po kotníky, cesty rozježděné težkými stroji lesáků, zkrátka ideální terén.

I když jsem šel touhle cestou už několikrát a Honza třímal v ruce GPS-ku, pár kufrů se nám nevyhnulo. Někde kolem Filky jsme minuli odbočku vpravo do kopce a frčeli si to z kopce. Pomocí GPS  jsme se zorientovali a vydali se lesem kolmo proti svahu hledat správnou cestu. Když jsme ji našli, zahlídli jsem za námi světla čelovek. Jsou nám v patách, tak jsem radši vyrazili dál. Za chvíli se cesta stočila podobným krpálem, jakým jsem se před chvílí škrábali nahoru, zase dolů a my jsme si mohli pár výškových metrů ušetřit. No nic, to zkrátka k těmhle akcím patří. Cestou na Makytu ještě pár kufírků bylo, ale nic moc hrozného.

Na Makytu jsem dorazil ve 3:10 už bez Honzy. Kousek před Makytou jsem na něj pomalu ale jistě začal získávat náskok. Na vrcholu jsem se občerstvil, zapudil jsem pokušení okoštovat některou z tradičně vystavených kořalek, na trámu pod stříškou odpočivadla a čekal jestli se Honza objeví. Po 10-15 minutách sice vidím ve svahu pod sebou světlo čelovky, ale pořád daleko, tak vyrážím dál sám. To bylo naposled co jsem viděl někoho v patách. Odtud už začala má osamocená pouť do cíle.

Z Makyty je to z prudkého kopce po státní hranici do Papajského sedla. Kousek pod vrcholem jsem chtěl doplnit vodu, ale přehlídl jsem v té tmě odbočku ke studánce. Snad mi bude voda stačit. Tak jak to šlo do sedla prudce z kopce, ze sedla směrem na Krkostěnou to jde zase pro změnu prudce do kopce. Ve stoupání opět místy ztácím stezku mezi spadanými stromy, ale teď není kam zabloudit, správná cesta je rovnou direkt nahoru. Nahoře jsem se trochu vydýchal s vědomím že od podobných krpálů mám na dalších asi 25 km klid. Dál to bude celkem pohodička po hřebenu. Jak se tak vydýchávám v tom pozdně nočním (brzy ranním) klidu lesa, tak najednou slyším tlukot svého srdce. Ne zevnitř, jako že tepe v žilách, ale normálně zvenku. Když jsem tak dýchal s otevřenou pusou, tak jsem ho normálně slyšel.

Jak jsem trochu popadl dech, vyrazil jsem kupředu. Za chvíli začlo svítat, vypínám čelovku a občas zastavuju abych si taky trochu vychutnal tu nádheru okolo. Kdy se zas takhle za úsvitu dostanu na někam na hřeben (za měsíc v Krkonoších :-). Údolí Velkých Karlovic tone v mlze, někde přede mnou rozsvěcují oblohu první paprsky a nalevo za horami zapadá rudý měsíc. Bohužel foťák jsem neměl, tak nechte zapracovat fantazii. 

Kolem půl páté ráno probíhám kolem turistických chat na hřebeni (Kohútka, Spartak, Portáš). V tuhle hodinu mě asi nikdo s otevřenou náručí vítat nebude, u Portáše zastavím a dám si něco z vlastních zásob. doplním vodu do bidonu v ruce a pokračuju. Jak si to tak štráduju směrem na Malý javorník, kde se vzaly tu se vzaly, v trávě v rose vidím trojici stop. Říkám si do....le, to není možné, kde mě kdo předběhl. Běžím dál až narazím na trojici turistů, kteří si přivstali pokochat se východem slunce. Asi se taky divili, kde se tam beru a kam tak valím, že ani neposedím na tom pěkném odpočívadle. Zatím se mi běží celkem fajn, odpočívat netřeba :-) Cesta pokračuje přes Stratenec a Velký javorník. Při seběhu na Butorky jsem si málem ukopnul malíček na levé noze o nějakou pohozenou větev, zas tu ti lesáci nechali na cestě pěkný bordel, to si to po sobě nemůžou uklidit aspoň z té cesty. Chvíli nadávám, botu radši nesundávám, lepší nevědět (a nevidět). Za chvilku bolest ustupuje, tak to asi nebude nic vážného. Razím dál. Opět přichází na řadu rozjěžděné bahnité cesty. Za sedlem Lemešná zase trochu kufruju. Na jednom podezřelém rozcestí, všechny stromy vykácené značka nikde, jsem odbočil vlevo a správně bylo vpravo. Běžím asi dva kilometry a najednou modrá značka. A do....le. Tudy cesta nevede. Tak zpět a teď už tou správno cestou vpravo směrem k Makovskému průsmyku, kde už na mě čeká partyzán v supernadživotní velikosti. Do otevření mobilního bufetu U Partyzána, který slibovali organizátoři, zbývá ještě nějaká ta hodinka. V tuto dobu asi ještě vyspávají. Máme to my rychlíci těžké, ani občerstvit se nemůžem.

Tak na takové občerstvení jsem si musel nechat zajít chuť.

Před sebou mám teď pár kilometrů do kopce, tak se rozhoduju nezastavovat a pokračovat dál ať to mám co nejdřív za sebou. Pokračuju přes sedlo Čarták a Třeštík a zastavím se až na Vysoké. Cestou na vrchol Vysoké to byl samý spadený strom, furt něco obcházím, prodírám se houštím, nadávám si že sem to neobešel po vrstevnici, tak jako vždycky. Chtěl jsem být jednou za poctivce. Na Vrcholu si dám zasloužený odpočinek, pořádně se nasnídám a po čtvrthodince vyrážím zase se prodírat popadanými smrky a houštím, tentokrát cestou z vrcholu dolů. Dál už to byla až na Vsácký Cáb pohodlná hřebenovka, jen těch sil ubývalo a musel jsem se přemlouvat ke každému rozběhnutí. Jak se cesta začala jen trochu zvedat do kopce, přecházel jsem do chůze. Pořád jsem pokukoval na hodinky a počítal v kolik bych mohl být v cíli a postupně k výslednému času přidával další minuty. Na Čartáku za Soláněm jsem si chvíli odpočinul, s chutí vypil polotmavého Birrela, doplnil jsem vodu do bidonů a s tím, že nejlepší bude to mít rychle zas sebou vyrazil k cíli. Pořád jsem čekal, že už mě přece musí někdo dohonit. Od Vysoké už to byla spíš rychlá turistika než běh, ale nikdo se za mnou neobjevil. Nejhorší úsek mě čekal na závěr.
Ze Vsáckého Cábu je to většinou po asfaltu a z kopce. Mým nohám se to vůbec nelíbilo, ale nejlepší řešení bylo minimalizovat utrpení a doběhnout co nejdřív do cíle. Ta asfaltka se zdála nekonečná. Myslel jsem že už budu jen klesat do Vsetína, ale ten byl  ještě přes jeden kopec. Za každou zatáčkou byla další a Vsetín furt nikde. Když se konečně přede mnou objevil, bylo to dolů z takového kopce, že jsem zvažoval válení sudů dolů jako nejlepší alternativu. nakonec jsem přemluvil nohy, ať to ještě chvilku vydrží, kouknul jsem na hodinky, bylo to na hranici rekordu trasy, tak jsem se rozběhl. Ve městě jsem se radši přeptal na cestu, abych ještě nekufroval uprostřed Vsetína pár metrů před cílem. Pán byl naštěstí znalý a nasměroval mě nejkratší cestou. Na základně mě nikdo nevítal, tak brzo asi nikoho nečekali :-) Tak jsem zazvonil na zvonec, kterým se tu tradičně ohlašují dokončivší špacírníci. Výsledný čas 14:07, 4 minuty za rekordem trasy :-( Co už nadělám, aspoň je příští rok co zlepšovat.
Na uvítanou jsem dostal Sangrii a vyžádal jsem si škopek se studenou vodou, nechal si ho přinést před barák na sluníčko, strčil do něj nohy a vyhlížel jsem pronásledovatele. První dva se objevili necelých 40 minut po mě. Jedním z nich byl Tomáš Polášek, vítěz v kategorii mix do 30 let, extrémní 24 hodinovky na Lysé hoře. Takže nějaká konkurence přece jenom byla. Honza dokončil v čase něco přes 16 hodin, tak jsme mohli vyrazit na vlak.

P.S.: Nakonec je toho trochu víc než pár vět, ale kam se hrabu na Stínovy seriály.

Kartička s profilem k odšktávání prošlých míst na trase.

Statistika trasy vyexportovaná z programu Cyklotrasy.

Fotogalerie: Špacír 2012

ŠUTR54 aneb jak jsem se stal ultramaratoncem

K rozhodnutí vyzkoušet si tenhle "závod" (tuto akci nepovažuji za závod v pravém slova smyslu, ale spíš za takové setkání běžců, proto ty uvozovky) jsem došel někdy po YES!enickém maratonu, když jsem procházel termínovku a přemýšlel kde si ještě otestovat formu do konce roku. No a když už jsem zvládl horský maraton, tak proč k těm 42 pár km nepřidat 

Při kupování jízdenek na vlak mě udělali radost České dráhy (a to se mi snad ještě nestalo, většinou mě dokážou akorát řádně nas..t), když v boji o klienta vyhlásili natruc Jančurovi promo akci a tak mě zpáteční jízdenka Zábřeh - Praha stála jen 310,- a místenky jsem měl zadara. Původně jsem chtěl jet Regiojetem, tak jsem jel aspoň za jeho cenu. Do Prahy jsme kupodivu dorazili asi o 5 min před plánovaným příjezdem, čímž mě ČD potěšili podruhé. V Praze jsem se šalinou přiblížil směr Divoká Šárka na zastávku Bořislavka a odtud už po svých na místo startu.

Cestou jsem se potkal s Honzou Havlíčkem, kterého jsem podle bot (VIVOBAREFOOT) a sportovní tašky přes rameno celkem snadno otipoval na účastníka ŠUTRu. Start/cíl jsme našli bez problémů. Na místě jsme byli asi z hodinovým předstihem, takže jsem se v klidu převlíknul, nachystal si občerstvení, 2 EnduroSnacky a slanou vodu do lahve. Jeden gel sem si vzal do kapsy, kdyby přišla krize někde na trati a druhý i s vodou jsem nechal na startu.

Startovalo se ve třech vlnách po 5 minutách. První šli ti co běželi jen jedno kolo, potom dvoukoloví a nakonec my blázni tříkoloví. Hned po startu sem se nechal strhnout ke zběsilému tempu, kterým vyrazil Honza Havlíček s ještě jedním borcem. Hned za startem byl celkem prudký sešup takže se dalo běžet rychle, ale dole na silnici jsem po pár metrech usoudil, že bych asi zaběhl svoji nejrychlejší desítku, ale tím bych vyčerpal své síly a padl někde za první občerstvovačkou. Začal sem teda pozvolna zpomalovat, ale i tak jsem první kolo zaběhl za 1:29 (tempo někde kolem 5:10 a to jsem měl v plánu běžet cca 5:30). Před vyběhnutím do druhého kola jsem se posilnil endurosnackem, ionťákem a banánem, spláchl jsem to vodou a pokračoval v běhu. Kousek za startem mě předběhl Vašek Koláčný. Musel sem si odskočit na malou, tak sem ho nechal běžet. V prvním kole bylo na trati celkem rušno, celou cestu jsem předbíhal pomalejší jedno/dvoukoláky. Ve druhém kole už to vypadalo jako bych byl na trati sám. Jak si tak běžím a užívám si, že mám trať jen sám pro sebe, tak koukám a zase mě předbíhá Vašek. Že by o kolo. Blbost! Musel si taky odskočit. Na velkou. Srovnali jsme tempo a zbytek závodu už jsme běželi spolu. Původně chtěl běžet jen dvě kola, že má příští týden svůj první maraton a nechce se moc vyšťavit. Já jsem taky nevěděl jestli se pustím do třetího kola, ale na občerstvovačce podruhém kole jsem si odpočinul doplnil energii a usoudil jsem, že se cítím líp než po půlce jesenického maratonu. Únava přijatelná, nohy nebolely,čas byl výborný, že by se na dokončení pod pět hodin nemuselo ani moc kvaltovat, tak bylo rozhodnuto. Vašek se taky nenechal dlouho přemlouvat a vyrazil se mnou. V půlce třetího kola jsme na občerstvovačce předběhli Štefana, který si běžel svá dvě kola, ke konci ještě Petra Ozogána a na závěrečných schodech nějaké dva kluky. Jeden z nich to nesl nelibě a v cílové rovince mě ještě trhnul. Pomyslnou cílovou čáru jsem protnul v krásném čase 4:58. Hned v cíli mi Michael Dobiáš pogratuloval k dokončení, já mu na oplátku poděkoval za pěkný závod a vrhnul jsem se na občerstvení, které bylo exluzivní.

Trať závodu byla naplánovaná dobře, jde vidět, že to tam Michael zná a chtěl nám ukázat, kde se mu příjemně běhá. Střídají se pohodové lesní cesty, technicky náročné seběhy a vyčerpávající výběhy, někdy i výšlapy. Myslím, že všechno bylo krásně vyvážené a nadávkované tak akorát. Mě se nelíbil jen úsek po asfaltu za zříceninou na Babě, hlavně v posledním kole, kdy už nastoupila únava a nohy bolely.

Organizace „závodu“ byla jedním slovem výborná. Kdo nezažil neuvěří.

ŠUTR54 byl můj první ultra závod a jen jsem si ověřil, co jsem tušil už po jesenickém maratonu, že (ultra)trail je těžce návykový a že se z téhle závislosti jen tak nevyhrabu.

Starovní číslo.

fotky Michaela Dobiáše

výsledky
záznam z Garmina