YES!enický maraton 2013 - někdy to prostě nejde

Tento závod měl dopadnout úplně jinak. Těšil jsem se na něj, přípravu jsem myslím taky nezanedbal, cítil jsem se, že to musí vyjít. Nakonec to dopadlo úplně jinak. Ale pěkně popořádku.

Na start do Ramzové jsem dojel vlakem, stejně jako loni, společně s Ondrou Sikorou a Vítkem Kněžínkem. Všechno probíhalo podle plánu. Registrace, rozklusání, protažení, pozdravení s pozdějšími vítězi Karlem Axmannem a Václavem Králem. Odstartováno tradičně prásknutím papírového pytlíku.

čelo závodu krátce po startu

Vyrazil jsem na čele, začátek je tu tradičně celkem rychlý. Běží se lehce, letos bez zvrtnutí kotníku na Vražedném potoku :-). Na Šerák jsem vyfuněl v trochu roztahané čelní skupince asi 5 běžců. Rychlé občerstvení, nabrat dech a pokračovat dál. Na vrcholu je oproti startu v Ramzové výrazně chladněji. Oproti loňsku jsem měl mezičas asi o dvě minuty rychlejší. Rozběhnuto to bylo dobře.

nad Červenohorským sedlem

Běžím dál přes Keprník, kolem Červené hory směrem na Červenohorské sedlo. Cestou je možnost odskočit si na točené na slavnostním oteření památníku obětem hor na Červenohorském sedle. Nevzal jsem si drobné tak jen probíhám :-). Na občerstvovačce na sedle mám pořád oproti loňsku náskok cca 2 minuty. Ale už v seběhu jsem začínal cítit, že mi nohy neběží, tak jak bych chtěl. Ve stoupání za sedlem už mi začíná být jasné, že to dnes nebude vůbec lehké, nohy začínají tuhnout. Sice ještě předbíhám jednoho běžce z čela závodu (dál už budou ostatní předbíhat mě), ale ten si stěžuje na křeče, tak je na tom asi ještě hůř než já. Po chvíli ho tedy nechávám za sebou. Pořád se mi (aspoň po rovinkách a z kopce) daří držet v celku přijatelné tempo, ale jak se cesta jen trochu zvedne tak je to v háji a co chvíli přecházím do chůze. 

Na Švýcárně už začínám nabírat na mezičase ztrátu. Při představě pradědu před sebou začínám mít hříšné myšlenky, že bych vrchol vynechal a tím závod vzdal. Chvilku se zdržím, mezitím dobíhá Ondra, tak se rozběhnu s ním a postěžuju si jak mi to neběží. Jak se cesta začne zvedat, tak ho nechávám běžet a přecházím do chůze. Těsně před odbočkou na Praděd mě dobíhá Vítek, moje spása, protože jsem se ho na chvíli chytil a vytáhl se s ním na Vrchol. Na otočce jsem rád, že jsem to zvládl, zvolňuji a nechám ho zmizet v dáli. Na tuhých nohách to moc neběží ani z kopce. Na Ovčárnu dobíhám setrvačností. Začínám mít obavy aby mě nechytly křeče, tak se naláduju tabletama enervitu, pro jistotu si sbalím i do kapsy na cestu. Mám před sebou poslední velké stoupání na Vysokou Holi. O běh se tedy ani nesnažím a poctivě si to vyšlapu až nahoru. Cestou mě těsně pod vrcolem přebíhá Milan Doležal a pak se mě podaří rozběhnout a držet si na něj odstup nějakých 100-200 metrů. Po hřebeni přes Jelenní studánku na Ztracené kameny je to celkem rovina a i když se to trochu zvedne, tak se mi kupodivu daří běžet. Nohy si už asi při těch chodeckých vložkách trochu odpočinuly. Sice to není žádné závratné tempo, ale běžím. Abych to dal ve stejném čase jako loni, tak bych musel zvládnout poslední desítku zhruba za čtyřicet minut. Ale na takový čas už jsem dávno rezignoval. Teď chci hlavně dokončit. Těsně před Jelenní studánkou jsem si ještě udělal letecký den a sedřel si trochu dlaň. Kdyby to bylo o pár metrů později, tak měl fotograf číhající za zákrutem trasy pěknou momentku :-) Na Jelenní studánce mě doběhl David Čermák, který byl loni v cíli o "prsa" rychlejší, tak si říkám, že mi to zas letos nandá. Ale na zbytku trasy do cíle na Skřítku už mě nikdo nepředběhne. Na závěr mě čekal prudký seběh ze Ztracených kamenů. Většinou se na tento úsek těším, dá se tu ještě něco urvat, když se člověk nebojí to pustit. Letos jsem rád, že to dolů nějak seskáču. Nohy už toho mají dost, stehna bolí při každém kroku, o nějakém rychlejším seběhu nemůže být řeč. Přesto začínám předbíhat běžce, ale ti na elitní trialové běžce zrovna nevypadají. To ještě dobíhají poslední půlmaratonci, někteří statečně bojují s provizorními berlemi v rukou, ale nevzdávají. Ono jim taky nic jiného, než dostat se do cíle po svých nezbývá. Stejně jako mě.

závěrečný seběh ze Ztracených kamenů

Poslední seběh jsem zvládl. Teď už jen po rovince ani ne kilometr do cíle. Na rozbité lesní asfaltce jsem špatně došlápl na nějaký šutr a chodidlo se mi zkroutilo v křeči. Už jsem si představoval jak se belhám přes parkoviště plné diváků neschopný se rozběhnout. Naštěstí jsem to nějak za běhu překonal a mohl jsem běžet dál. Těsně před cílem už mě vyhlíží ženuška s dcerkou. Už má obavy kde jsem tak dlouho. Kladl jsem jí na srdce aby čekala o půl druhé a já už mám skoro půl hodiny zpoždění. Beru si dcerku do náručí a probíhám cílem v čase 3:58 (celkové 13. místo).
Ve finále je to celkem slušný čas. Oproti loňsku trochu zklamání, ale jsem rád, že jsem to pod Pradědem nevzdal a závod dokončil. Šance na zlepšení bude zase za rok :-)

Výsledky najdete tady: http://jesenickymaraton.cz/index.php/maraton/vysledky
A nějaké fotky tady: http://tatat.rajce.idnes.cz/Jesenicky_maraton_2013/
                               http://numinek.rajce.idnes.cz/Jesenicky_maraton_2013/
                                         z těchto galerií jsou i fotky v článku, snad se autoři nebudou zlobit
                                          http://smiscek.rajce.idnes.cz/jesenicky_maraton_2013/